Na Slovensku za války
Narodil jsem se roku 1935 na Slovensku v Jakubanech v okrese Stará Lubovňa. Žili jsme tam v osadě, stranou od Neromů. Jako dítě si pamatuji válku. Do vesnice se chodit nemohlo, když se někdo z nás v dědině objevil, tak nás gardisti hnali. Ze školy nás taky vyhnali, že tam Romy nechtějí. Otec a sestra Olga chodili na zákopy. Gardisti se vždy opili a pak nás chodili do osady bít. Začali u prvního baráku a došli až na konec. Než nás sebrali Němci, tak jsme se schovávali v lese, v salaši jsme byli, po stodolách. Neměli jsme nic. Byla zima, nemohli jsme si udělat ani ohníček. Gádžové nám občas přinesli nějaké jídlo. My jsme nikdo neopouštěli úkryt. Potom nás všechny odvedli do Plavče do takového pracovního tábora. Byla tam se mnou matka, otec a sestra. Byli tam i Romové z okolních vesnic, samí Romové tam byli uvězněni. Tam nás zavřeli do takové stodoly a museli jsme pracovat. Celou dobu nás hlídali Němci. Já jako dítě jsem byl s mámou a dalšími práce neschopnými celé dny zavřený ve stodole. Byli jsme tam až do osvobození. Osvobodili nás Rusové a partyzáni.
Stěhování do Čech
Po skončení války jsme se přestěhovali do Česka, do Ostravy, na Slovensku byla velká bída. Léta jsem pracoval na Nové huti. Vzal jsem si Neromku, vychovali jsme sedm dětí. Bydleli jsme v bytovkách u dolu Bezruč, tam jak je báňská škola. Ta se ale rozšiřovala, a tak nám zbourali baráky a přesunuli nás sem, na Zárubek. Spolu s námi sem šlo víc rodin najednou. To bylo na konci komunistického režimu, pamatuji si, že jsme tady bydleli už v roce 1987. Bylo tu tenkrát pěkně, lépe než teď. Pak se mi zhoršil zdravotní stav a stal se ze mě invalidní důchodce, ale snažil jsem se pracovat alespoň brigádně.
Po roce 1989
Po revoluci jsem byl nějakou dobu poslancem na Slezské Ostravě. Později jsem dělal asi tři roky terénního sociálního pracovníka pro město, pod paní Lýdií Poláčkovou. Měl jsem na starosti Slezskou Ostravu, Vítkovice a Přívoz, pracovala se mnou tenkrát jen paní Kokyová. Pomáhal jsem klientům řešit jejich problémy, vyběhával jsem jim splátkové kalendáře, zařizoval kamna a vybavení bytů, na které měli nárok. Jsem pyšný na to, že jsem vymýtil u dětí na Zárubku fetování lepidel, tím, že jsem osobně oběhal prodejny po městě a donutil je zakázat prodávat dětem lepidla. Byl jsem v té době prostě u všeho, ale to říkám bez nějakého většího přehánění. Prostě na co jsem tenkrát sáhl, to se mi dařilo, spoustu věcí jsem v devadesátých letech dokázal. V roce 1999 jsem pomáhal zakládat komunitní centrum na Zárubku organizace Vzájemné soužití, kterou vedl Kumar Vishwanathan. Byl jsem na spoustě školení a kurzů v Ostravě, Olomouci i v Praze. Jezdil jsem se hádat na mezirezortní komisi o peníze pro Ostravu. V té době jsem se také seznámil se všemi špičkami kolem romské otázky, od Emila Šcuky, přes Milenu Hübschmannovou, Karla Holomka až po Čeňka Růžičku. Pak se ale začalo ukazovat, že je to práce nevděčná, že ti naši Romové, pro které jsem tu práci dělal, si toho stejně nevážili. Cokoliv jsem pro ně udělal, tak oni stejně jen stáli s nataženou rukou a ani mi nepoděkovali, ba co víc, takový teréňák je na tom nakonec ještě nejhůř. Protože když se něco nepovede, tak on je nakonec vždycky ten nejhorší – pro lidi i pro úředníky. Navíc se s každým pořád musíte jen hádat, nervovat se, protože jak si to nevyřvete, tak ničeho nedosáhnete. Takže jsem toho nechal a už bych se k tomu nechtěl vrátit.
Život na Zárubku
Žiji tady na Zárubku už přes dvacet let. Většina lidí je tu slušná a znám se s nimi dlouho. Některé rodiny ale neznám, přistěhovaly se později. Některé tu dělají nepořádek, jsou neplatiči. Je tu spousta problémů. Nikde není blízko obchod, musíme chodit daleko. I škola je daleko. Romské děti jsou často navíc automaticky dávány do zvláštních škol, a v životě pak nemají šanci. Domy jsou ve špatném stavu, zatéká sem. Všude běhá spousta psů a porážejí popelnice, pak se všude válí odpad. Chtěl bych nechat zbourat garáže, jenom tu překážejí a jsou škaredé.
V bytech to vypadá ještě celkem slušně, ale chodby jsou zdevastované. Co tady bydlím, město do toho nic nevrazilo, vůbec nic, jenom nechalo utěsnit sklepní okénka. Tady u nás v domě si chodbu Romové sami vyspravili, vymalovali, zazdili díry, zabetonovali výmoly v podlaze. Obec dodala materiál, lidi si to tu sami udělali. Město prý nechce nic financovat, to už to musí vysloveně padat na hlavu, aby se s tím něco udělalo. Musíme si to udělat sami, nedá se nic dělat.
Nahráno 9.4.2004 v Ostravě.
Narodila jsem se roku 1938 na západním Slovensku v obci Záhorská Ves v okrese Malacky. Tam žili samí slušní Romové, měli svoje políčka, pěstovali si brambory, chovali zvířata. Měli jsme vlastní domek, zahrádku se slepicemi, prasetem a také kus pole, na kterém jsme pěstovali zeleninu. Bylo nás šest sourozenců.
Za války naše obec patřila pod maďarský zábor. Nemohli jsme chodit do vesnice, protože nás mlátili maďarští četníci, byli moc zlí. Po nějaké době jsme od nás raději utekli do Jakubova. Ale i tam přišli Němci a byli tam dlouho. Znásilňovali ženy, byla to hrůza. Matky ze strachu maskovaly svoje dcery, aby jim Němci nic neudělali. Když pak přišli Rusové, o moc lepší to nebylo, také se vrhali po ženských a ty před nimi utíkaly. Když začaly boje, skrývali jsme se ve sklepech u sedláků v Jakubově a po okolních lesích, od léta až přes zimu, když se bojovalo. Otec za války zemřel při železničním neštěstí v Komárně, a s ním také moje sestřenice a strýc. Mají hrob v Komárně.
V roce 1951, když mi bylo třináct, jsme přišli na Moravu. Nejprve Studénka, potom Třinec a nakonec Ostrava. Brzo po příchodu do Česka se stala hrozná věc, zemřela nám maminka. Zůstali jsme sirotci. Moje sourozence si rozebrali příbuzní a většina z nich se vrátila na Slovensko. Já jsem zůstala v Česku sama. Od třinácti nebo čtrnácti let jsem pracovala, pak jsem si našla chlapce a v osmnácti jsem měla první dítě. Celkem jsem vychovala šest dětí, tři kluky a tři holky.
Po válce do Ostravy přicházelo plno Romů ze Slovenska, tehdy to bylo ale jiné. Práce byla pro každého, stačilo jen chtít. Manžel dělal na šachtě a různě po stavbách. Já jsem také dělala na stavbách, budete se divit, jako ženská jsem dělala i na výkopech. Pracovala jsem dlouho v Celulózce na Paskově. Manžel zemřel, když mu bylo padesát, brzy po revoluci. Děti se odstěhovaly a já jsem už dlouho sama v bytě 2+1. Uklízím si tu, udržuji si to tu hezké. Děti za mnou jezdí, často mě navštěvují. Chtěly si mě vzít k sobě domů, ale já jsem nechtěla. Od malička jsem zvyklá postarat se o sebe, nechtěla bych nikomu překážet.
Tady na Zárubku bydlím už 27 let. Byt jsme dostali ještě od národního výboru na konci sedmdesátých let. Předtím jsem bydlela na Gagarinově náměstí. Měli jsme dostat byt v panelácích u pivovaru, ale nechtěla jsem se vzdát domácích zvířat, což by bylo v paneláku podmínkou. Také se mi do paneláku se moc nechtělo, byla jsem zvyklá na domek. Takže pak jsme dostali byt na Zárubku. Tady bylo možné mít hned za domem zahrádku. Když jsme se sem nastěhovali, bylo to tu jako v pohádce. Přes chodbu bydlela učitelka, sedávali jsme se sousedkami po večerech před domem a povídali si. Pěstovali jsme si zeleninu, kytky, chovali jsme kravky, slepice a krůty. Tehdy tu ještě nebydleli žádní Romové, jen my a po nás Kotlárovi. Podél silnice stávaly tenkrát malé dřevěné domky, takzvané fiňáky, byla tady mlékárna, hospoda, obchod. Domky byly pěkné, upravené. Lidé z celé Ostravy sem chodívali o nedělích na procházky. Děti chodily pořádně do školy, psaly úkoly a dobře se učily. O prázdninách jsme jezdili celá rodina škodovkou, takovou tou velkou jakoby sanitkou, stanovat na Ostravici. Kamarádili jsme se s bílými, děti se vyučily. Dva moji synové mají bílé nevěsty, Češky, ty mají dnes dobrou práci, jeden syn má Maďarku.
V polovině osmdesátých let tady nastal přelom. Bílí se začali stěhovat pryč, dostávali byty v panelácích. Finské domky u cesty se zbouraly, nevím proč, byla to škoda. Asi proto, že hodně starých obyvatel domků poumíralo a začali se do nich stěhovat Romové. Bylo to ještě za komunistů. Od té doby to jde z kopce. Obchody pozavírali. Zbylé baráky jsou zničené, je tu nepořádek. Romské neplatiče, co je nechtěli dávat do paneláků, nacpali sem. Hlavně ze zbytku Slezské Ostravy. Dříve jsme mohli pracovat, kde jsme chtěli, dnes je práce k nesehnání. Ani vyučení ji neseženou, třeba moje vnučka je vyučená kuchařka, a shání práci už dlouho. Jednu dobu byly všechny moje děti na podpoře. I přesto, že vypadají dost bíle. Byla to hrůza. Hodně lidí tady chodí na haldy hledat železo, a to pak vozí do sběru, aby se uživili. Někteří prohrají v hospodě na automatech všechno, co mají, děti pak hladoví.
Největší problémy dělají ti nově příchozí. Kradou uhlí ze sklepa, jejich děti rozbíjejí všechno, na co přijdou, neuklízejí. Nemají tady k tomu vztah. Nám se tu od začátku líbilo, byli jsme tu šťastní. Oni už tu zažili jen bídu. Náš dům je pořád udržovaný, stará se o něj Roman Horváth. To je slušný kluk, pomůže mi se vším. Jiné domy jsou ale ošklivé a zničené.
.
Natočeno 9.2.2004 v Ostravě.
Maria Stojková, Ostrava Vítkovice
Jmenuji se Maria Stojková, romsky mi říkají Káli. Pocházím z rodu olašských Romů. Narodila jsem v roce 1950 v Beluši na západním Slovensku. Nebo možná v Praze? V padesátých letech jsme ještě putovali z místa na místo, s koňmi a vozem. Bydleli jsme na takovém place v Beluši, ale většinou jsme byli na cestách po celé republice. Bylo nás deset dětí. Sedm holek a tři kluci. Máma nám dělala místo pod vozem a tam jsme spali. Vařila nám na ohni, venku pod širým nebem. S koňmi a vozy nás kočovalo víc rodin. Romové kupovali od gádžů živé slepice, dělali z nich polévku, pekli s bramborami a tak. Udělali placky z mouky, do hrnce dali sádlo, tenkrát nebyl olej. Jídlo bylo moc chutné. Náš vůz nebyl velký, měli jsme k němu zapřažené dva koně. Táta seděl vpředu, s mámou, a my děti vzadu na voze. Tam byly také peřiny, polštáře… Úplně vzadu v kufru bylo jídlo.
Babička i máma vždycky nosily na hlavě šátky. A další měly přehozený přes záda. Staré Romky nosily zástěry a sukně. Měla jsem také zvláštní šátek na děti pro příležitost křtu. Zavazovala jsem je do zavinovačky, byl z krásného kašmíru, takový byl zvyk.
Můžu vám teď říct, co můj otec vyprávěl o válce? Vyprávěl, že se měli strašně zle. Máma říkala, že je i znásilnili. Teď nevím, jestli Rusové, nebo Němci. Že ji znásilnili a že trpěla. Když o tom mluvila, moc plakala a říkala, kolik toho zkusila. Víc žen znásilnili. No a pak táta vyprávěl, co si pamatuji, že za komunistů byl zavřený v pracovním táboře, v Jáchymově.
Mému dědovi říkali Romové Loulo. Táta se jmenoval Berci. Moje máma Marci. Moje babička Kejža. Babička z máminy strany Sedra. Její muž byl Jojo, to byl můj děda. Ti z máminy strany byli z rodu Júcovára a můj otec byl z rodu Báčešti. Ze Slovenska, z Beluše. Říkali, že se tam narodili. Tam bydlel už můj děda. Měl vůz a koně. Byl tam takový velký plac, taková louka, a oni se na něm usadili. Pět, šest vozů.
A ještě si pamatuji, jak jsme sem přišli, bylo mi osm let. Přijeli jsme do Česka, můj děda, moje babička, moji strejdové, můj táta, moje máma a my děti a jeli jsme do Kunčiček. Koupili jsme tam dům a chodili do školy. A můj táta tam pak pracoval. A tady, jak teď bydlím, v Mrázové ulici, koupil můj táta vilu. Šedesát tisíc tenkrát stála, byla levná. Od té doby žijeme v Ostravě, zůstali jsme tady, ve Vítkovicích. No a tady jsem i chodila do školy. Do zvláštní, a propadla jsem, škola mi nešla. Neměl mi kdo doma pomáhat.
Můj táta byl angluno Rom, byl romským králem v Česku. Dělal romské soudy, při kterých byli Romové souzeni, když porušili některé naše zákony – pokud se chovali nepatřičně k jiným Romům. Můj otec vedl Romy k tomu, aby mezi sebou udržovali klid, aby se respektovali, nehádali se a nebili. Můj táta byl moc dobrý člověk, Romové ho měli rádi. A on měl rád klid, když se nikdo nehádal a když se Romové chovali slušně k ostatním. Když drželi pospolu. Romské soudy probíhaly tak, že můj otec zavolal starší Romy, protože on byl jejich šéf. Dohadovali se a pak svolali soud, můj táta a jeho kmotr Jožo. Oni byli v Česku nejvýše postavení. A pak vynesli verdikt, jestli je potrestají nebo co se bude dít. Nejhorším trestem bylo, když někoho vyloučili z romské komunity, to s ním potom nikdo nesměl mluvit.
Když jsem vyšla školu, přišel si pro mě můj muž. Moje máma byla jeho sestřenice. Takže byl z rodiny. Seznámila jsem se s ním a vzala si ho. Svatbu jsme neměli. My, olaští Romové, neděláme svatby, my spolu začneme rovnou žít. Potom máme obřad na radnici nebo tak, ale svatbu neděláme. Dneska mladé holky svatby dělají, je to moderní. Hlavně ti z bohatých rodin. Ale když já jsem byla mladá, nebylo to tak. Jak jsme spolu začali žít, měla jsem hned děti. Nikdy jsem nepracovala, vychovávala jsem děti, za komunistů žena nemusela do práce, když měla malé děti. Ale můj muž pracoval. Jednu dobu pracoval v nemocnici jako závozník a potom dělal někde pod městem Ostrava. Za komunistů všichni museli pracovat. Ale, řeknu ti pravdu, nezlob se, ale za komunistů to bylo lepší.
V roce 1986 mě operovali, chodila jsem šest měsíců k doktorům, tvrdili mi, že mám nádor. Nespala jsem z toho, měla jsem malé děti. Ani ve dne, ani v noci, půl roka jsem nemohla pořádně jíst ani spát. Pořád jsem brečela, že umřu a že opustím svoje děti. Pak mě operovali a doktor mi udělal sterilizaci, aniž by se o tom se mnou bavil. Tak se stalo, že už jsem nemohla mít děti. Neřekl mi to předem, nikdy bych s tím nesouhlasila. Nic jsem nevěděla. Po operaci byla vizita a primář mi řekl: „Paní Stojková, místo jedné operace ony vám udělali dvě!“ Jeho asistent tam stál a mlčel. Nedíval se na mě. Řekl mi, co mi udělal, že mě sterilizovali. Řekla jsem mu: „A proč jsi mi to udělal?“ Protože jsem už věděla, že ženy, kterým tohle udělali, měly problémy, velké problémy a onemocněly. Řekla jsem mu: „Člověče, proč jsi mi to udělal? Už jsem nechtěla děti, ale proč jsi mi to udělal?“ Po operaci to řekl mojí sestře a ta se s ním hádala, jak mi to mohl udělat bez mého vědomí. Po té operaci jsem měla takové bolesti, byla jsem asi pět nebo šest dní na JIP a volala jsem asistenta, aby mi dal morfium, abych už umřela. Protože jsem měla opravdu strašné bolesti. No a půl roku po té sterilizaci jsem onemocněla. Seděla jsem v parku se svými sestřenicemi a najednou jsem neviděla na jedno oko. Tak mě odvedli k doktorovi a vyšetřili mě. Pak jsem zase viděla. Od té doby se mi občas stává, že nevidím, tak čtyřicet minut. A pak jsem onemocněla na srdce, páteř… Mám teď více nemocí. Od toho roku 86 po půl roce. Úplně se mi zhroutil život, onemocněla jsem. Nic nezvládám.
Před tou operací mě nenechali podepsat žádný souhlas. Podepsala jsem jim jen to, že mám nádor na vaječníkách, ale sterilizaci ne! Vůbec jsem o tom nevěděla. Pak mi to řekla moje sestra, po operaci, protože jí to doktor řekl. Já plakala, hádala se i s doktory. Proč mi to udělali. U nás to udělali ještě jedné a ona moc trpěla. Její muž už s ní nikdy nechtěl nic mít jako s ženou. Já jsem žádala, aby nám dali odškodnění, protože mi zničili život. Bylo mi 36 let a velmi jsem onemocněla. Můj muž už se mnou o tom nikdy nemluvil, hádal se kvůli tomu s doktory, že nám zničili životy a ženy že onemocněly. To bylo velmi zlé. Před tímhle mi nic nebylo. Už třicet let se léčím. Můj život je velmi těžký a moc jsem trpěla kvůli tomu doktorovi, co mi udělal tu sterilizaci. Zasloužila bych si odškodnění, i ty další ženy, co jim to udělali. Spojila jsem se tady v Ostravě s paní Gorolovou, ona bojuje za odškodnění nás, romských žen, co byly obětí sterilizace. Zničili jejich životy. Můj manžel mě přestal považovat za ženu, u našich Romů je brána sterilizovaná žena tak, že už není žena, nemá žádnou úctu. Muž si mě přestal vážit, měl mě od té doby za služku. Hodně jsem trpěla.
Byla jsem šťastná, dokud jsem neonemocněla. Poté, co mi udělali sterilizaci, se můj život zhroutil. Onemocněla jsem. Dneska mě už nic nebaví, pořád jenom pláču. Přemýšlím nad tím, že umřu a zanechám tu děti a vnuky. Je mi kvůli tomu smutno.