Narozen 1935 

Narodil jsem se na Slovensku, v Jakubanech, okres Stará Lubovňa. Žili jsme tam v osadě, stranou od Neromů. Jako dítě si pamatuji válku, byl jsem malý kluk. Do vesnice se chodit nemohlo, když se někdo z nás v dědině objevil, tak nás gardisti hnali. Ze školy nás vyhnali, že tam Romy nechtějí.  Otec a sestra Olga chodili na zákopy. Gardisti se vždy opii a pak nás chodili do osady bít. Začali u prvního baráku a došli až na konec. Než nás sebrali Němci, tak jsme se schovávali v lese. Utekli jsme do lesa, v salaši jsme byli, po stodolách. Neměli jsme nic. Byla zima, nemohli jsme mít ani ohníček. Gádžové nám občas přinesli nějaké jídlo. My jsme nikdo neopouštěli úkryt. Potom nás všechny odvedli do Plavče do takového jako pracovního tábora. Byla tam se mnou matka, otec a sestra. Byli tam i Romové z okolních vesnic, samí Romové tam byli uvězněni. Tam nás zavřeli do takové stodoly a museli jsme tam pracovat. Celou dobu nás tam hlídali Němci. Práce schopní chodili pracovat, já jako dítě jsem byl s mámou a dalšími práce neschopnými celé dny zavřený ve stodole.  Byli jsme tam až do osvobození. Osvobodili nás Rusové a partyzáni.  

Po skončení války jsme se přestěhovali do Česka, na Slovensku byla velká bída. Šli jsme do Ostravy. V dospělosti jsem pracoval léta na Nové huti. Vzal jsem si Neromku, vychovávali jsme sedm dětí. Bydleli jsme v takových bytovkách u dolu Bezruč, jak je báňská škola. Ta se ale rozšiřovala, a tak nám zbourali baráky a přesunuli nás sem, na Zárubek.  Spolu s námi sem šlo víc rodin najednou. To bylo na konci komunistického režimu, pamatuji si, že jsme tady bydleli už v roce 1987. Bylo tu tenkrát pěkně, lépe než teď. Pak se mi zhoršil zdravotní stav a stal se ze mě invalidní důchodce, snažil jsem se pracovat alespoň brigádně. 

Po revoluci jsem byl nějakou dobu poslancem na Slezské Ostravě. Později jsem dělal terénního sociálního pracovníka pro město, pod paní Lýdií Poláčkovou. To jsem dělal asi 3 roky. Měl jsem pod sebou Slezskou Ostravu, Vítkovice nebo Přívoz, pracovala se mnou tenkrát jen paní Kokyová. Pomáhal jsem klientům řešit jejich problémy, vyběhával jsem lidem splátkové kalendáře, zařizoval jim kamna a vybavení bytů, na které měli nárok. Jsem pyšný na to, že jsem vymýtil u dětí na Zárubku fetování lepidel, tím, že jsem osobně oběhal prodejny po městě a donutil je zakázat prodávat dětem lepidla. Byl jsem v té době prostě u všeho, ale to říkám bez nějakého většího přehánění. Prostě na co jsem tenkrát sáhl, to se mi dařilo, spoustu věcí jsem v devadesátých letech dokázal. V roce 1999 jsem pomáhal zakládat komunitní centrum na Zárubku, to bylo pro organizaci Vzájemné soužití, co vedl Kumar Vishwanathan. Byl jsem na spoustě školení a kurzů v Ostravě, Olomouci i v Praze. Jezdil jsem se hádat na mezirezortní komisi o peníze pro Ostravu... V té době se také seznámil se všemi špičkami kolem romské otázky, od Emila Šcuky, přes Milenu Hübschmannovou, Karla Holomka až po Čeňka Růžičku. Pak se ale začalo ukazovat, že je to práce nevděčná, že ty naši Romové, pro které jsem tu práci dělal, si toho stejně nevážili. Cokoliv jsem pro ně udělal, tak oni stejně jen stáli s nataženou rukou a ani mi nepoděkovali, ba co víc, takový teréňák je na tom nakonec ještě nejhůř. Protože když se něco nepovede, tak on je nakonec beztak vždycky ten nejhorší - pro lidi i pro úředníky. Navíc se s každým pořád musíte jen hádat, nervovat se, protože jak si to nevyřvete, tak nic nedosáhnete. Takže jsem toho nechal a už bych se k tomu nechtěl vrátit. 

Žiji tady na Zárubku už přes dvacet let. Většina lidí je tu slušná. S většinou se znám už dlouho. Některé rodiny ale neznám, přistěhovali se později.  Některé tu dělají nepořádek, jsou neplatiči. Je tu spousta problémů. Nikde není blízko obchod, musíme chodit daleko. Škola je daleko. Romské děti jsou často navíc automaticky dávány do zvláštních škol a v životě nemají šanci. Domy jsou ve špatném stavu, zatéká sem. Všude běhá spousta psů a porážejí popelnice, pak se všude válí odpad. Pak bych chtěl nechat zbourat garáže: jenom tu překážejí a jsou škaredé. 

V bytech to vypadá ještě celkem slušně, ale chodby jsou zdevastované. Co tady bydlím, město do toho nic nevrazilo, vůbec nic, jenom nechalo utěsnit sklepní okénka. Tady u nás v domě si chodbu Romové sami vyspravili, vymalovali, zazdili díry, zabetonovali výmoly v podlaze. Obec dodala materiál, lidi si to tu sami udělali. Město prý nechce nic financovat, to už to musí vysloveně padat na hlavu, aby se s tím něco udělalo. Musíme si to udělat sami, nedá se nic dělat. 

Nahráno 9.4.2004 v Ostravě.