Příchod Romů ze Slovenska
Původní romští obyvatelé lounského okresu, kteří bývají řazeni ke skupině tzv. českých Romů, byli v průběhu druhé světové války posláni do koncentračních táborů nebo rozptýleni neznámo kam. Každopádně, jejich jména se už nevyskytují na poválečných seznamech romského obyvatelstva, a tak jejich historii v této lokalitě můžeme považovat za ukončenou.
Louny však nezůstaly neobydleny Romy dlouho. Ihned po skončení války se sem totiž, stejně jako do dalších okresů českých zemí, začali vydávat za prací a lepším životem Romové ze Slovenska. Migrace Romů ze Slovenska do českých zemí začala krátce po válce a pokračovala i v následujících desetiletích. Byla způsobena nejistou socioekonomickou situací, v níž se ocitlo mnoho romských rodin na válkou zničeném Slovensku, a byla podporována mimo jiné i pracovními příležitostmi a možnostmi najít svůj nový domov v českých zemích. Během prvních let po válce ale nebyli nově příchozí Romové vítáni. Byli považováni za bezpečnostní riziko a obce velmi často viditelně usilovaly o snížení takzvaného „přílivu Cikánů“. Okolní obyvatelstvo v poválečném období nadále vnímalo Romy prizmatem nacistické ideologie jako asociály a problematické jedince.
Stejně tomu bylo i v lounském okrese. Ve zprávě místního národního výboru Louny ze srpna 1946 se tak dozvíme o žádosti Místního národního výboru směrem k policejním orgánům (SNB), aby „kočovné tlupy cikánů, potulných brusičů apod. nebyly trpěny v okolí zdejšího města, poněvadž v dnešní době naprostého nedostatku pracovních sil lze tyto živly zařaditi do řádného pracovního procesu…“
Na základě údajů z takzvaného Soupisu všech potulných Cikánů a ostatních tuláků práce se štítících, žijících po cikánsku, provedeného ve dnech 18. – 23. srpna 1947, bylo v českých zemích celkem 16 752 Cikánů. Přesný počet Romů žijících v roce 1947 v dnešním okrese Louny (v té době rozděleném na dva samostatné okresy Louny a Žatec) není znám, je znám pouze počet Romů žijících v době registrace v Ústeckém kraji: 1166 osob. Podle policejního záznamu žily v Lounech v říjnu 1947 pouze dvě romské rodiny. Ve zprávě Krajského národního výboru z 18. září 1951 bylo v okrese Louny 82 osob označených za Cikány (z toho 73 ve městě Louny) a 117 v okrese Žatec. Zákaz kočování v 50. letech
Počet obyvatel tzv. cikánského původu byl po celou dobu komunismu bedlivě sledován, na národních výborech se vedly podrobné seznamy romských obyvatel. Z nich můžeme vidět, že počty Romů v okrese se od padesátých let postupně zvyšovaly. Většinu romských obyvatel tvořili tzv. slovenští Romové, tedy dlouhodobě usazení Romové z různých regionů Slovenska. Ti sem mířili za prací v továrnách, na stavbách či státních statcích a zemědělských družstvech. Kromě nich se v období padesátých let po bývalém lounském a žateckém okrese pohybovaly také dvě příbuzensky spřízněné rozšířené rodiny olašských Romů, které čítaly asi šedesát osob. Tyto rodiny byly ještě před realizací Zákona o trvalém usídlení kočujících osob (č.74/1958 Sb.) nedobrovolně usazeny ve svých maringotkách na místě zvaném Ostrov u řeky Ohře v Žatci, zbylá část rodiny potom ve staré cihelně na okraji města Louny. Celostátní soupis kočujících a polokočujících osob provedený v únoru 1959, během kterého došlo k naplnění záměru tohoto zákona, přináší svědectví o různém přístupu těchto dvou (bývalých) okresů k realizaci tohoto zákona. Ten byl oficiálně zamířený vůči kočujícím a polokočujícím osobám, nehledě na jejich etnický původ. Instrukce vydané k tomuto zákonu si však jednotlivé národní výbory vykládaly různě. V (bývalém) okrese Žatec postupovaly úřady podle etnického principu a do celkového počtu 372 osob zahrnuly v podstatě všechny osoby označené za „cikány“ bez ohledu na míru jejich „usedlosti/kočovnosti“; takto se do soupisu dostalo i velké množství Romů mnoho let bydlících a pracujících v tomto okrese. V Lounech byl zvolen nakonec jiný postup: do soupisu byly zahrnuty pouze (donedávna) kočovné rodiny olašských Romů a dále ve velké míře tzv. osoby světské (většina z nich vykonávala kočovné profese). Ve městě Louny navíc nebyl do soupisu zahrnut žádný tzv. slovenský Rom, pouze Romové olaští. Z předběžných soupisových archů z ledna 1959 můžeme vidět, že původně bylo plánováno do soupisu zahrnout také 135 Romů spadajících do kategorie trvale usazených; nakonec však do soupisu zařazeni nebyli. Místní národní výbor totiž rozlišoval ve svém přístupu k usazeným a kočovným Romům, jak lze vidět i v zápisu ze schůze z března 1959: „Osoby cikánského původu jsou částečně ubytovány na trvalo v okresním městě a již se dobře přizpůsobily. Nově přišlí jsou však ubytováni pouze v provizoriích, např. v cihelně. V okresním městě nelze vůbec počítat s možností byť i sebehorších bytů s ohledem na 600 žadatelů o byt.“ Některé menší obce okresu Louny zvolily jiný postup a do soupisu navrhly také sezónní romské pracovníky ze Slovenska pracující na státních statcích nebo v jiných podnicích.
V Lounském okrese se dostal do soupisu vysoký podíl světských osob, z celkového počtu zapsaných 192 osob bylo 113 světských (tedy 58 %), naopak cikánů jen 79
(42 %). V době realizace postupu podle zákona č.74/1958 Sb. představovali olaští Romové (tedy jediní donedávna kočující) za oba okresy Louny a Žatec přibližně desetinu osob vzatých do soupisu.
Po realizaci soupisu byly veškeré zaznamenané osoby pojaty do evidence kočujících a polokočujících osob a byly až do doby úředního vyřazení ze soupisu nuceny zůstat žít na území okresu. Zapsaní byli zcela omezeni v možnostech své mobility a čelili různým asimilačním nástrojům a opatřením. U olašských Romů (a pravděpodobně také u kočujících světských) došlo také k zásahu do jejich majetku, když jim byly bez náhrady odebráni koně, což bylo jimi samotnými vnímáno jako bolestný zásah do jejich života.
Dopad zákazu kočování na olašské Romy
Podrobná evidence ze strany národních výborů v dobách komunistického režimu se týkala všech tzv. cikánských rodin, avšak osoby zapsané v soupisu kočujících a polokočujících osob byly podrobeny obzvláště přísné kontrole ve více oblastech. Jako příklad lze uvést přístup úřadů i policejních složek k (dříve) kočovné rodině olašských Romů z rodiny Stojků usazené i s jejich obytnými vozy a maringotkami v prostorách staré cihelny. K jejich násilnému usazení došlo minimálně rok před realizací soupisu (nejpozději v lednu 1958). Rodina o osmi nukleárních jednotkách čítající přes 30 osob byla násilně usazena v naprosto nevyhovujících podmínkách, bez elektřiny a bez přístupu k vodě, v prostorově vyloučeném prostředí daleko od ostatních obydlí i infrastruktury, v místě zcela nevhodném pro bydlení rodin s dětmi. Ačkoliv byly úřady zodpovědné za prohloubení sociální marginalizace této rodiny, ve zprávách, které o nich vedly, poněkud alibisticky opakovaně útočily na dodržování “starých zlozvyků“ z dob kočování. Ty měly z jejich pohledu stát za nevydařeným začleněním olašských Romů do místní společnosti. Zprávy z počátku 60. let hovoří o zvyšující se kriminalitě členů skupiny, avšak již neřeší příčiny tohoto stavu: naprostou prostorovou a sociální exkluzi skupiny, a zejména tím způsobený propad v rovině ekonomické. Sledovaným rodinám bylo znemožněno vykonávat jejich dosavadní ekonomické činnosti, které obnášely obchodování s koňmi nebo dalšími produkty. Tzv. cikánské komise zřizované státním aparátem opakovaně deklarovaly snahu nalézt pro olašské Romy zaměstnání. Avšak nabízené manuální pozice v továrnách nebo na státních statcích vůbec nereflektovaly kompetence, dovednosti ani preference těchto bývalých obchodníků s koňmi. Hlášení různých složek státního aparátu opakovaně konstatovalo nezdar zapojit olašské Romy do pracovního procesu, za čímž podle nich stála jejich špatná pracovní morálka, vyhýbání se práci a častá fluktuace, ale také to, že některé státní podniky tyto osoby odmítaly zaměstnat. Během několika let si ale jednotliví Romové postupně našli pozice, které jim vyhovovaly (například v masokombinátu), a tak se ve zprávách z počátku 60. let objevuje v individuálních případech také chvála jejich dobré pracovní morálky.
Členové Komise pro občany cikánské národnosti při Okresním národním výboru Louny i dalších úředníci měli snahu o převýchovu olašských Romů na více frontách. Za tímto účelem podnikali opakovaně kontrolní návštěvy, ve kterých podrobně sledovali a popisovali chování Romů a čistotu jejich obydlí. V zápisech Komise pro občany cikánské národnosti jsou popisované zejména snahy najít pro Romy bydlení a zaměstnání, umístit děti ve škole nebo převzít kontrolu nad jejich zdravotním stavem. V zápisech se vedle toho objevuje také úsilí vyjednat s uličními výbory sousedícími se starou cihelnou převzetí dohledu nad chováním těchto rodin. Pro jednu z těchto rodin, nejlépe spolupracující s úřady, deklarovali snahu těmto přednostně zajistit „náležitý byt a izolovat je od ostatních“. Opakovaně se také pokoušely o změnu dosavadního způsobu oblékání, zejména u žen, kde bylo jako o nejvíce problematickém jevu hovořeno o dlouhých sukních cikánských žen.
Klíčovým úkolem plánované převýchovy ale mělo být zajištění vhodného bydlení bývalým kočovníkům. I přes ujišťování národních výborů v době těsně po soupisu, tedy na jaře 1959, že bude romským rodinám brzy nalezeno vhodné bydlení, nedošlo po mnoho let k vyřešení jejich neutěšené situace. Opakovaným argumentem Městského národního výboru Louny pro nemožnost ubytovat rodiny olašských Romů byl nedostatek volných bytů. O řešení nevyhovujícího bydlení ve staré cihelně se nakonec, na začátku roku 1963, postarala rodina Stojkova sama, když se několik rodin složilo a zakoupilo si společně rodinný dům s velkým dvorem, kam se nastěhovali a ukončili tak pětileté období nuceného setrvání ve staré cihelně.
Osoby vzaté do soupisu v únoru 1959 byly v následujících letech vedeny na národních výborech ve zvláštní evidenci. Měly ale možnost podat žádost o vynětí ze soupisu, čímž se na ně přestala vztahovat opatření vyplývající ze zákona č. 74/1958 Sb. Okresní národní výbor Louny povolil vyjmutí lounských olašských Romů ze soupisu kočovných a polokočovných osob až v roce 1964, čtyřem osobám bylo povoleno vynětí ze soupisu až v roce 1968.
Podobná byla situace v Žatci. Z 25 olašských Romů k tomuto aktu došlo u tří osob v roce 1963, u dalších 8 osob v roce 1964 a u 14 osob až v roce 1966.
Bydlení v obytných vozech znamenalo významný faktor bránící vyjmutí z evidence kočovných a polokočovných osob. Většina olašských Romů byla vyjmuta ze soupisu až po přestěhování se do běžné zástavby. Naprostá většina z nich však brzy po vyjmutí místo bydliště opustila a začala si hledat práci a bydlení mimo okresy jim určené v době soupisu, což se ovšem paradoxně přechodně projevovalo jako návrat k životu v maringotkách: v nich žili do doby, než si sami našli bydlení dle svých představ.
Olaští Romové se po vyjmutí z evidence kočujících a polokočujících osob z lounského okresu odstěhovali. Avšak počet Romů v okresním městě se po celá šedesátá léta zvyšoval. Podle výkazu o počtu a pohybu cikánských obyvatel z konce roku 1968 žilo jen ve městě Louny 252 Romů, členů 51 rodin, v celém okrese potom celkem 1935 osob tzv. cikánského původu. Jejich počet se v dalších letech nadále zvyšoval. Romové byli zaměstnáni v různých sektorech státního hospodářství až do počátku 90. let, kdy došlo, stejně jako jinde v Československu, k jejich hromadnému propouštění a k následnému nárůstu nezaměstnanosti, tedy k problému, který ohrožoval romské rodiny po následující desetiletí.
Zdroje:
Pavelčíková, N. (2004). Romové v českých zemích 1945-1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
Sadílková, H. (2018): (Ne)chtění spoluobčané. Romové v poválečném Československu. In: Pažout, J., Kotrmann, K.: „Nechtění“ spoluobčané. Skupiny obyvatel perzekvovaných z politických, národnostních náboženských i jiných důvodů v letech 1945-1989., Praha, Liberec: Ústav pro studium totalitních režimů – Technická univerzita v Liberci, pp.98-115.
Sadílková, H. (2020). The Postwar Migration of Romani Families from Slovakia to the Bohemian Lands. A complex legacy of war and genocide in Czechoslovakia. In: Adler. E.R. & Čapková, K.: Jewish and Romani Families in the Holocaust and its Aftermath. Rutgers University Press: New Bruswick, Camden, and Newark, New Jersey, and London. P. 190-217.
Zapletal, T. (2012). Přístup totalitního státu a jeho bezpečnostních složek k Romské menšině v Československu (1945-1989). Sborník Archivu bezpečnostních složek. Praha: Archiv bezpečnostních složek, Sv. 10: 13-83.
Národní archiv Praha. Fond 850/0/3 MV II-D Ministerstvo vnitra II Praha, kk 1283
Státní okresní archiv Louny (SoA Louny): fonds:
- Okresní národní výbor Louny II Vnitř
- Okresní prokuratura Louny r. 1960–1965
- Městský národní výbor Louny
- Okresní úřad Louny I
- Okresní národní výbor Žatec
- Městský národný výbor Žatec