V okrese Louny, stejně jako jinde v českých krajích, žili po mnoho generací Romové ze skupiny takzvaných českých Romů. Tito Romové nebyli nikde trvale usazení, žili kočovným způsobem života. V tom byla jejich situace odlišná od Romů žijících na jižní Moravě, kterým se díky vstřícnému přístupu tamních šlechtických rodů dařilo od konce 18. století usazovat v moravských obcích. V Čechách se ale nenašel žádný takový šlechtický rod, který by měl zájem Romy usadit je na svém panství.
Na Lounsku se tradičně zdržovaly rodiny Růžičků, našli bychom zde ale také Romy s příjmením Vrba, Florián, Serynek nebo Kovář. Jméno Růžička bylo ale nejrozšířenější, což dokládá zpráva obce Strašov z roku 1941, která v reakci na pravidelné hlášení o počtu cikánů v obci uvádí: „Nemáme vůbec cikánů, ani jiných Růžičků příslušníků“. Čeští Romové vykonávali různé kočovné profese, jako bylo handlování s koňmi, opravy deštníků, výroba a prodej bačkor nebo drátenictví. Jednotlivé rodiny se většinou pohybovaly po svých ustálených trasách, které vedly přes obce v rozsahu maximálně dvou až tří sousedních okresů.
Zásadní přelom ve způsobu života romských rodin znamenala druhá světová válka a tzv. proticikánská opatření, která byla přijata brzy po jejím začátku. Protektorátní Ministerstvo vnitra vyhlásilo na podzim roku 1939 trvalé usídlení kočujících osob, které nařizovalo romským rodinám se nejpozději do konce ledna 1940 usadit. Z archivní složky spisů četníků uložené v Státním archivu Louny můžeme rekonstruovat, jak toto nucené usazení probíhalo a jaké byly další osudy nedobrovolně usazených Romů. Obce měly v té době povinnost vytvářet Romům předpoklady pro jejich usazení. Ve skutečnosti se však někdy naopak snažily, aby k usazení na jejich katastru nedošlo.
Obce lounského okresu, ve kterých byly v roce 1940 usazeny romské rodiny
V lounském okrese se po vydání zákazu kočování trvale usadilo v osmi obcích celkem devět romských rodin čítajících 55 osob.
Osmičlenná rodina Čeňka Růžičky byla usídlena v obci Pochvalov. Zde se až do léta 1941 zdržovala ve stanech, poté jim byla přidělena jedna místnost v obecním domku. Čeněk byl zaměstnán na silnici a jeho žena, syn a další člen rodiny pracovali jako zemědělští pracovníci. Děti nastoupily do místní školy. Později téhož roku začal Čeněk pracovat v místním kamenouhelném dole Jiřina.
V Nové Vsi byly nařízením okresního úřadu usídleny nejprve čtyři rodiny, a to Čeňka Růžičky, Aloise Floriána, Matěje Kováře a Anny Růžičkové. Obec si však soustavně stěžovala, že jejich počet je příliš velký, takže ani nemá možnost je zařadit do zaměstnání. Opakovaně řešila, že dochází k ničení lesů, jejichž dříví používají Romové jako palivo, a snažila se rodiny z obce vystěhovat jinam. Rodina Anny Růžičkové odešla v červnu 1941 do nedalekého Peruce za prací. K září 1941 zde zůstaly jen dvě rodiny o celkem 7 osobách, které ani po roce a půl neměly k dispozici řádné bydlení a musely setrvávat ve stanech. Dospělí pracovali v zemědělství, zaměstnavatel s nimi byl spokojen. Na konci roku 1941 zajistila obec bydlení zbylým dvěma rodinám v obecní sušárně na ovoce, upravené na bydlení, kde ovšem neměly žádný nábytek. Podle hlášení z jara 1942 byl jejich zaměstnavatel s jejich prací v zemědělství postupně stále spokojenější, protože jejich pracovní výkony se zlepšovaly.
Rodina Aloise Floriána a Berty Bernhardové byla výměrem okresního úřadu umístěna v dubnu 1941 do obce Třeboc. Po několika měsících se nakrátko přestěhovala do Horního Ročova, kde byla umístěna v male světnici obecní noclehárny. Berta a její setra si našly práci jako služebné, Alois na správě obecních cest. Podle jména se pravděpodobně nejednalo o etnické Romy, ale o osoby tzv. světské, na které (jakožto na osoby tzv. žijícící cikánským způsobem života) se ovšem od doby platnosti Zákona o potulných cikánech z roku 1927 vztahovala stejná nařízení jako na Romy. Na podzim roku 1941 tato rodina bydlela v obci Třeboc, kde byli ubytováni v jedné místnosti obecního domku.
V nedaleké Smolnici byla umístěna romská rodina Václava Serynka, jeho ženy Antonie Vrbové a jejich synů s příjmením Vrba v dřevěném domku, který jim postavila obec na vlastní náklady. Zpráva ze stejné doby konstatuje, že v domě nemají žádný nábytek. V březnu 1942 se rodina Serynkova odstěhovala do Kladna, kde si našla zaměstnání.
V obci Brloh se usadila čtyřčlenná rodina Karla Růžičky, který nejprve pracoval jako dělník v cihelně a poté v cukrovaru v Lounech. Zaměstnavatel byl s Růžičkou plně spokojen. Rodina žila ještě v roce 1941 v obytném voze, který si Karel Růžička nechal podezdít. Zpráva četnické stanice konstatuje, že si ve voze udržují “dosti slušný pořádek a projevují tak snahu se přiblížiti bytovou i životní úrovní místním obyvatelům.” Jeho děti se podle téže zprávy ve škole dobře učily i dobře chovaly. Rodina v obci podle hlášení četníků žila ještě na konci prosince 1942.
Ve Slavětíně nad Ohří se k 1. 2. 1940 trvale usadilo ve svých vozech 11 Romů z rodiny Jaroslava Růžičky. Vozy postavili na kameny a snažili se živit podomním obchodem. Obec si na jejich počínání soustavně stěžovala, zejména na ničení lesů při sběru dřeva a na jejich pracovní morálku. V březnu 1941 se rodina přesunula za prací na Novostrašecko, avšak po roce, v březnu 1942, sem byla postrkem nařízeným okresním úřadem v Hořovicích, kde údajně nedovoleně kočovali, opět vrácena a nadále zde žila v obytných vozech.
Největší počet Romů se usadil v obci Peruc, kde se k 1. únoru 1940 nalézalo celkem 24 Romů. V červnu 1940 však část z nich odešla za prací mimo okres. Rodina Jana Růžičky, která zůstala, bydlela ve vlastním voze. Ten stál na soukromém pozemku, což bylo důvodem stížností jeho majitele, který prohlašoval, že chce na pozemku vysázet brambory. Obec se bránila, že jiný vhodný pozemek nemá. Podle hlášení četníků neměli Romové žádná zvířata a byli zcela nemajetní. Muži z této rodiny dostali zaměstnání jako dělníci na stavbách a v cihelně. Dvě rodiny o počtu deseti osob bydlely ve vlastních obytných vozech také v sousedním Telci. Jedna rodina chovala kozu, jinak byli také zcela nemajetní. Muži si našli práci v zemědělství.
Konečná stanice: Lety u Písku
V době Protektorátu byly pro osoby, které neuposlechly nařízení o usazení, v létě roku 1940 otevřeny kárné pracovní tábory. Ty byly určeny podle dobové terminologie doslova „osobám štítícím se práce”: v Čechách v Letech u Písku a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Kárné pracovní tábory na rozdíl od „cikánských táborů”, jež později na jejich místě vznikly, byly určeny pouze pro dospělé muže. Romové v nich tvořili asi jen jednu pětinu z celkového počtu internovaných. Návrhy na zařazení osob do kárných pracovních táborů sestavovala představenstva obcí, proto se stávalo, že do nich byli zařazováni Romové pro svoji nepohodlnost, tedy v obcích, kde se chtěli Romů “zbavit”.
Z lounského okresu se v letech 1940-1941 dostali do kárného pracovního tábora tři romští muži z obce Peruc. Navržen k internaci byl také Jaroslav Růžička ze Slavětína, vyhrožováno navržením bylo také dalším Romům ze Slavětína a jistě také z dalších obcí.
V létě 1942 byl vydán Výnos o potírání cikánského zlořádu, jehož součástí byl i soupis veškeré romské populace Protektorátu, který se uskutečnil 2. srpna 1942. Všechny osoby nad 14 let podchycené soupisem se měly napříště prokazovat již jen cikánskou legitimací. Občanské legitimace jim byly odňaty a zaměněny za cikánské, a to i Romům usedlým.
Evidované osoby byly rozděleny do dvou skupin. První skupina byla i s celými rodinami ihned odeslána do nově otevřených tzv. cikánských táborů v Letech a Hodoníně. Mezi takové osoby byla zařazena také čtyřčlenná rodina Anny Růžičkové z Nové Vsi, která byla hned dne 2. srpna 1942 deportována do Let u Písku. Do Let byli pravděpodobně posláni také Romové z Peruce: archivní složka četnické stanice z doby Protektorátu obsahuje záznam ze 7. srpna 1942, kde se hovoří o přepravě obytného cikánského vozu s příslušenstvím o rozměrech 390x220x275 cm ze stanice Peruc do cikánského tábora v Letech u Písku. Tam vůz zřejmě putoval za jeho majiteli.
Některým z výše uvedených rodin se podařilo odstěhovat mimo okres, avšak jaké byly jejich další osudy a zda se jim podařilo se vyhnout genocidě, která skupinu českých Romů potkala, je nejisté.
Zřejmě nejlépe integrovanému Romovi Karlovi Růžičkovi, kterého veškerá hlášení četníků chválila, se podařilo udržet si ještě do konce roku 1942 všeobecnou občanskou legitimaci. Po odhalení této skutečnosti mu byla odebrána a byla mu přidělena legitimace cikánská. Jeho další osudy jsou rovněž neznámé.
Zdroje:
Státní oblastní archiv Louny. Fond Okresní úřad Louny I. NAD 77, karton 509 (spisy četníků).
Horváthová, Jana. 2005. Meziválečné zastavení mezi Romy v českých zemích (aneb tušení souvislostí). In: Romano Džaniben, Jevend 2005.
Horváthová, Jana 2002. Kapitoly z dějin Romů. Praha: Člověk v tísni.