Lety – příběhy pamětníků

(Vzpomínkové vyprávění napsala 22. 9. 1987)

Měli jsme vlastní byt v Plzni, ve kterém bydlela matka Marie Serynková se 4 dětmi. Ve 42. roce přišli nenápadně Němci a sebrali nás, bylo mně v tu dobu 16 let. Když nás odváděli, lidé a spoluobčané brečeli, ale nebylo to nic platné.

Shromáždili nás na Denisovo nábřeží v Plzni, kde nás fotili, brali otisky prstů a dělali s námi zápisy. Nic dobrého jsme si od toho neslibovali, i když jsme si mysleli, že jdeme na práci a ne na mučení.

Evakuovali nás do Let u Písku, kde jsme byli až 8 měsíců. Odtud nás odvezli do Osvěnčína. Transport byl z nákladního vlaku, jeli jsme nákladními vagóny. Bylo nás hodně, nemohli jsme se ani hnout. Měli jsme žízeň, hlad a nebylo tam možné ani dýchat. Doprovázeli nás němečtí vojáci a jeden českej četník. Na celou cestu jsme si mohli vzít jenom oblečení. Nedali nám jídlo ani pití.

Do Osvěnčína jsme přijeli tak asi v 6 hod. Vyhnali nás z vagónů, cesta do tábora trvala 3/4 hodiny, šli jsme pěšky. Esesáci nás mlátili. Měli jsme strašný pocit, plakali jsme, strach byl veliký.

Dostali jsme hned vězeňský hadry a dřeváky. Karanténa byla asi 14 dní, tetování a stříhání bylo hned u toho. Jídlo bylo jedenkrát denně a připravovalo se z řep a bílých mrkví. Nedalo se to jíst. Čaj taky nestál za nic. Proč vlastně mám to všechno psát? Nerada na to vzpomínám a byla by z toho kniha.

Byli jsme zamčený na blokách, kde bylo i 500 vězňů. Blokaři byli Němci, Češi, Slováci, vše dohromady. Kápové byli horší ještě víc než Němci.

Nejčastější nemoce byly týfusy, úplavice, neštovice. Operovali děti při vědomí i dospělé. Když měli na těle hnisavé rány, tak to rozřízli a prostě to čistili. Já sama jsem byla nemocná, zůstaly mně následky, málo vidím.

Denně jsem viděla plynové komory, kde pálili lidi židovské národnosti. Bylo slyšet křik, pláč. Nechci na to myslet, ani se rozepisovat. Bylo to hrozný.

Vězňové, co utekli, byli přivázáni celou noc a den na kůlech, nebo je dali do bunkru, kde nemohli sedět ani ležet, jenom stát.

Z Osvěnčína nás vezli do Rábesbriku (Ravensbrück) a odtamtud do Vitimperku (Wittengerg), kde nás osvobodila Rudá armáda. Domů jsem se vrátila s jednou rodačkou z Plzně, jmenuje se Vlasta Serynková.

(Převzato z: Nečas, C.: Nemůžeme zapomenout. Našťi bisteras. Olomouc 1994.)

(Vzpomínkové vyprávění volně zapsala 21.9. 1987 Anna Benešová)

Má matka se jmenovala Anastázie Serynková, mí sourozenci Alois, Karel Eduard, Anna a Antonie. Bydlili jsme v Plzni, Jateční 45. Všichni mí sourozenci měli již děti.

V r. 1942 já i má celá rodina jsme byli zahnáni do školy v Plzni, odtud nás dali na transport do lágru Lety, okr. Písek. Byl to sběrný 1ágr, kde nás fotografovali a dělali otisky prstů, záznamy též prováděli.

Z jara nás z Let u Písku transportovali vlakem do Osvětima, ovšem žádný vězňů jsme nevěděli, kam nás vlastně vezou, to jsme se dozvěděli až později. 1) V jednom vagóně bylo asi 80 lidí, mezi námi byly i děti. Doprovázela nás česká policie a ta nás předala německé policii. Prádlo jsme žádné neměli, jen co jsme měli na sobě, žádné jídlo ani pití. Žádné jídlo jsme nikdo nedostal ani neměl, děti plakaly žízní a hlady.

Do Osvětima jsme přijeli asi v 11.00 dopoledne. Němci nás vyhnali z vagónů a naháněli do aut. Nikdo z nás nevěděl, kam nás ženou. Bylo slyšet pláč a nářek. Z nádraží nás odvezli, ta cesta netrvala dlouho. Vystoupili jsme u dvou bran.

Nahnali nás na blok, kde byla karanténa. Tam nám tetovali čísla a nahnali nás do spalovny, kde nám dali vězeňský oděv s číslem a dřeváky. Na karanténě jsme byli 3 týdny.

Mně v té době bylo 20 let. Měla jsem hrůzu strachu, protože ani já, ani žádný z nás nevěděl, co nás čeká druh den. Já jsem byla na bloku č. 22. 2) Tam žádné vytápění nebylo. Byly tam udělané palandy o třech postelích, ale spali jsme povětšinou spolu, protože nebyly deky na přikrytí. Spaly mezi námi i děti. Na konci bloku byly dřevěné záchody. Okna tam byla malá a málo.

Štubáci byli německé národnosti, ale též české. Ale též nám dělali vězni na bloku, říkalo se jim kápové. Byly tam vězněny české ženy, které nám dělaly na bloku kápovky. 3) Velice nás mlátily. Mohu říci, že více než Němci.

Apel trval hodinu až dvě hodiny. Nemocní nestáli. Stály tam i ženy, které měly u sebe děti, s dětmi. Ostatní děti stály apel asi od 10 let. Němci nás jednou nahnali ven, kdy byl velký mráz, a tam jsme museli klečet 2 hodiny před apelem.

K snídani jsme k jídlu dostali černé kafe a chleba. Po práci jsme dostali antop a 3 brambory. Večer polévku. Chleba jsme si většinou nechávali na večer.  Já jsem nedostala žádný balíček, protože moje celá rodina byla v koncentračním táboře v Osvětimi. Někteří vězni měli balíčky, ale málo. Vězňové měli hlad a byli podvyživení. Já si vzpomínám, že jsem několikrát sbírala na hnoji šlupky z brambor do plechovky a na ohni si je ovařila. Byl tam velký hlad.

V lágru byl hodně tyfus, svrab, souchotiny. Vězni neměli léky. Dostávali jsme injekce, nikdo nevěděl, co byly zač. Úmrtnost byla vysoká. Nechávali jsme nebožtíky na bloku i 3 dny a brali jsme na ně příděly. Po 3 dnech jsme ohlásili úmrtnost!  V Osvětimi zahynula moje matka, byla spálená, moje sestry Anna i Antonie a 8 dětí, a moji bratři Karel a Eduard. Mého bratra Eduarda, protože už pro hlad nemohl pracovat, Němci ubili. Vrátil se pouze jeden bratr, Alois.

Každý vězeň věděl o plynových komorách a o spalovně bez rozdílu národnosti, Židi, Poláci, Češi, Cikáni, sovětští lidé, ale i Němci. Protože každý vězeň věděl o plynových komorách, bál se příštího dne. Pro mě byl nejstrašnější a bolestný den, když jsem slyšela vyvolávat číslo mé matky na spálení. Prosila jsem, aby mě k ní Němec pustil, ale marně. Více jsem moji matku neviděla, jen jsem slyšela křik a pláč. Druhý den jsem přišla i o mé sestry a postupně o mé bratry.

Týž den mě znovu ostříhali a oholili a zahnali nás se koupat k mužům. Když jsem to odmítla, zbili mě.

Když vězeň utekl, příbuzní se k němu nehlásili. Když ho chytili, mučili ho.

Tam se nedalo nic ukrást, ani se nekradlo. Hádky i rvačky tam byly, že druhý snědl chleba anebo brambory.

Já jsem prošla Osvětim a další tábory. V Lipsku jsem pracovala v továrně, kde se vyráběly náboje. V Lazebrik jsem pracovala v lomu. Když už jsme v tom lomu nemohly, poslali Němci na nás psy a zbili nás bejčákmi. Všude jsem pracovala 12 hodin. V Buchenwaldu jsme nakládali náboje. V Litenberku jsem byla naposled, kde jsme stříhali plech na letadla. Vlastně mi transporty zachránily život, ovšem v Litenbergu jsme měli jít na spálení, bylo nás 120, já byla 7. řada, kdy Hitler vydal rozkaz, kdo je mladý a schopný práce, tak aby šel pracovat. 4)

Přesně se nepamatuji čas, kdy jsme byli osvobozeni, ale vím, že 3. 5. 1945 velitel německé armády křičel, že je zle a pustil nás. Všichni úplně zbaveni smyslů jsme utíkali k moři, Němci po nás stříleli, někteří zůstali v elektrických drátech, a utíkali jsme na Berlín. Nemocní tam zůstali, bylo jich hodně, i děti mezi nimi.

Z Berlína jsme šly pěšky 4 dni, vždy v noci, na Prahu. Když jsme se dostaly do České Lípy, nemohly jsme jít do Prahy, protože tam se bojovalo. Dost spoluvězňů umřelo. Vim pouze o dvou ženách, které se vrátily, Marii Nedvědové a Alžbětě Danielové.

Nerada vzpomínám na utrpení a bolest, která byla v Osvětimi. Po příchodu z Osvětimi jsem byla dlouhý čas nemocná a nebyla jsem nikdy schopna pracovat. Jsem plně invalidní, neboť jsem si přivodila nemoc i následky z koncentračního tábora. Tam bylo opravdu mnoho utrpení, mnoho mých přátel Němci zabili.

1) Transport 7.5. 1943.
2) Ve skutečnosti z stával blok 22 zpočátku volný a později v něm byla zřízena táborová nemocnice. Čeští Romové byli umístěni v blocích 21 ,23 a 25 na opačné straně táborové silnice.
3) Pamětnice má na mysli vězeňské funkcionářky koncentračního tábora v Ravensbrucku. V cikánském táboře vězeňkyně funkci kápů vykonávaly výjimečně.
4) Do koncentračního tábora v Ravensbrucku byla transportována 24. 5.  l944 a odtud byla postupně nasazována do poboček tohoto tábora: v Lipsku-Schonefeldu a v Tauše (kam byla přemístěna přes koncentrační tábor v Buchenwaldu) pracovala v továrně Hasag-Munitionswerke H. Schneider A. G. a ve Wittenbergu v továrně Lingerwerke.

(Převzato z Nečas, C.: Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras. Olomouc 1994.)

„Narodila jsem se v jižních Čechách, kde jsme byli usídlení. Tatínek byl dělníkem, maminka za svobodna sloužila u pana soudního rady. Tam se také poznali. Bylo nás celkem devět, šest bratrů a my jsme byly tři sestry. V té vesnici jsme všichni vychodili školu. Kluci se pak vyučili. Jeden byl kovářem, jeden zámečníkem, jeden brusičem, oni už ale nežijou, protože už byli ženatí, když jsem dorůstala. Já jsem se narodila jako poslední, mamince už bylo čtyřicet let, tatínkovi padesát. Zůstala jsem nakonec s rodičema a nejmladším bratrem, který chodil na hospodářskou školu. Spolužáci ve škole se k nám chovali vcelku dobře. Byli na nás velice hodní a nebrali nás jako cikány. Oni nás brali jako spoluobčany.

Jak se to stalo, že najednou po nás šli? …to víte, jak to bylo za Němců, že někde něco vyšťourali. A jak sám dobře vidíte, mám černý vlasy, černý oči a nejsem třeba tak úplně bílá v pleti jako vy. Naši předkové nějaký vzdálení, jeden nebo druhý, možná i oba, měli tmavší pleť. Něco našli a na základě toho, když dělali sběrný razie, prostě v dvaačtyřicátém roce v srpnu přijeli. Den předtím přišli četníci a řekli mýmu tatínkovi: Pane, připravte se, zítra pro vás přijdou. No a tak co jsme mohli, to jsme připravili a ráno ve čtyři opravdu přijeli, naložili nás na nákladní auto, odvezli k vlaku a potom do Písku. Tam nás naložili na auta a odvezli do Let, do toho sběrného tábora. Do dvaačtyřicátého roku jsme nikdy neměli problémy, ale najednou nás odvezli. V naší vesnici vzali moji rodinu a pak ještě nějakou rodinu Vrbovou. Ti už na tom byli daleko hůř, protože jezdili po světě a byli takoví kočovníci.

Po příjezdu do tábora mě v první řadě ohromili četníci, byla jsem ještě dítě – bylo mi dvanáct let… Po pravej straně stál dům, to byl dům četníků, pak byla brána, tam byla stráž. Hned nám vzali všechny věci, které jsme s sebou vezli, a nechali jen to, co jsme měli na sobě. To ostatní šlo do skladiště. Oddělili ženy zvlášť, muže zvlášť a děti zvlášť. Pouze malinký děti směly u svých matek zůstat.

Byly tam strašně maličký dřevěný domky, snad po skautech. V nich byly nad sebou palandy. Vzadu jedno okno zamřížovaný a jedno maličkatý ve dveřích.

Bylo to hrozný, dali nám na noc kýbl, zamkli nás, a museli jsme v tom spát, ať jsme chtěli nebo nechtěli. Oni nás prostě nepustili. K jídlu nám nedali první večer nic. Druhý den jsme vyfasovali ešus, do něj jsme dostali černou kávu a kousek suchého chleba. To bylo všecko.

Starší chodili pracovat do lomu, ženy i muži. Já nechodila pracovat nikam, protože jsem byla ještě dítě. A pak ten lom zavřeli a nechodili nikam. Byli jsme tam už jenom nahnaní. Byl tam jeden četník, jmenoval se Maxa, už jistě nežije, a on nás, tak dvacet dětí, brával k rybníku, za kterým byl ten lom. Proto vim, že tam chodili dělat.

V táboře byla pouze pumpa venku, takže jsme se myli a nemyli a ta čistota, na kterou jsme byli zvyklí z domova, zhasla. Záchody byly také venku, dole v rohu. Takový dřevěný otvory asi pro patnáct lidí a z obou stran, takže jsme na nich seděli k sobě zády.

Bylo tam spousta cikánských rodin. Ovšem ty byly pravidelně odváženy nákladním autem do Osvětimi. Náklaďáky s plachtou vždy přijížděly prázdný. A nikdo už ty lidi nikdy nespatřil. Měli jsme strach, Že nás odvezou. Vždycky nás ale nějak přešli. Večer někoho vybrali nebo
nahlásili, kdo to bude, ráno přijelo auto a odvezli je. Kdo je vybíral, to nevím.

V táboře byli dva lékaři. Jeden vysokej Němec1 a potom tam byl nasazen pan doktor Bohin, zdravotní konzul Československých státních drah. Byl to Žid a byl světovej. Mám na něj překrásné vzpomínky. Směl jezdit na neděli do Prahy, odkud mi vždycky přivezl kastrůlek
s jídlem, protože si mne asi oblíbil.

Když přišla zima, jednou takhle večer přijeli, že nás budou očkovat proti tyfusu. Já jsem tu injekci večer dostala a ráno už jsem nevstala. Jestli to byla nějaká reakce nebo nám něco naočkovali, to nevím, ale pamatuji si, že mě ráno odnášeli na náš společnej barák.

Tyfus jsem skutečně dostala, ale nevím, jestli jsem ho v sobě neměla už před tou injekcí. Strašně moc lidí tam přeci na to zemřelo. V baráku byla na zemi sláma a rozházený hadry, na to mě položili a já tam ležela bez ošetření – nevím jak dlouho – a jestli mi někdo dal v těch horečkách napít, to nevím.

Když to vypuklo, tak se o nemocné děti staraly děti, které přežily anebo ty, které ještě nebyly nakažený. Žádné zdravotní sestry tam nebyly. Četníci nám tak akorát nafackovali, nebo nás ztloukli.

Denní program nebyl žádnej. Ráno jsme dostali černý kafe a kousíček toho chleba. A nikdo se nám nevěnoval – byli jsme tam nahnaní a žili jak stádo blbců. Stejskalo se mi strašně po škole. Jen jsme seděli, chodili, někdy plakali, někdy vzpomínali – někdy nás četník Maxa vzal k rybníku, kde jsme se třeba i umyli, no a tak.

Říkalo se, že to málo jídla, co jsme měli dostat, nám první ředitel vůbec nedal a všecko šlo pryč z lágru. Dostávali jsme prý jen minimum toho, co jsme měli dostávat. Každej večer byla třeba jenom mrkev uvařená ve vodě.

Nikdo si nedovolil stěžovat si, to neexistovalo. Když někdo něco udělal špatnýho, tak dostal v první řadě namlácíno – pamatuji se, že tam byl sloup, na kterej vytáhli nějakýho chlapa za ruce nahoru. Jak to s ním dopadlo nevím, já jsem to nemohla pořádně vidět, protože jsem
vždycky utíkala pryč. Taky jsem třeba viděla dalšího, jak nejdřív dostal namlácíno, pak musel jít do dřepu, stát na špičkách a mít natažený ruce před sebou. Hlídali ho, a když spadl na paty, vždycky dostal zase znovu. Byly i případy, že někteří utekli. Když je chytli a přivedli zpět, tak dostali nakládačku.

Vzpomínám si na jednoho dozorce, jmenoval se Havel2 – ten mě tak jednou zmlátil přes uši – do dneška si myslím, že mám z toho následky. Ten mě fackoval jak blázen. Von měl asi nějakej špatnej den, já jsem se mu připletla do rány a to byly takový facky na uši, až mě z tohohle ucha tekla krev. Ten byl strašně zlej.

Pak tam byl nějakej jejich kápo, jmenoval se Baloun, na toho taky do smrti nezapomenu. Potom zemřel. Dostal tyfus a už se nevrátil. Ten byl taky zlej. Ale pak tam byl právě (ukazuje na fotografii – poznámka autora) tenhleten Maxa, Bělohlávek, a také Bouda, myslím, že se
tak jmenoval. Ty zase na nás byli hodný, nemlátili nás. No, ale to víte…

Tohle je četník Hejduk a to byl takovej hajzl, že mu nebylo rovno. Například: Každý večer si museli všichni stoupnout a stát. Muži stáli u svého velkého baráku, ženy a děti stály u svých chatiček. Moje maminka měla na sobě sako s kapsama, stoupla si a dala si ruku do kapsy. No a protože on byl takovej asi nějakej náladovej, nebo to byl takovej pes, přišel k mojí mamince, a protože měla tu ruku v kapse, dal jí tak strašnou facku, že ji srazil na zem, že zůstala na tej zemi ležet. Takže, kdybych ho dneska náhodou potkala, já bych mu tu facku zrovna takovou vrátila. Já bych mu ji za moji maminku neodpustila… To je von.

První velitel tábora byl strašně zlej. Pro toho já s odstupem času nenacházim vůbec slov. To byl jednoduše řečeno pes. On vždycky jenom prošel a dal nějaký rozkazy. Myslím, že v táboře nebydlel. Snad bydlel někde v Praze, odkud dojížděl do lágru.

Marně se na těch fotkách hledám. Já jsem se totiž nikdy nikam netlačila. Tady na fotce je můj švagr, ještě žije. Tohle byl jeho bratranec, ten zemřel už dávno a tenhle měl pohřeb před čtrnácti dny. Tady ta holka vpředu je J.CH. a tady je B.R., na tu se pamatuju dobře.

Když někdo zemřel, vozil je můj tatínek ve zbitej rakvi na voze na hřbitov někam do Mirovic nebo do Mirotic, já nevím, já si ty dvě jména pletu. Tam je pochovali. Ale pak, když to začalo strašně umírat, tak tam udělali šachtu a házeli to do ní.

Vloni v květnu jsem tam jela, když tam byl prezident. Strašně se to změnilo. Připadne mi, a můj brácha to taky říkal, že tam, kde dali pamětní kameny, tam, kde jako měla bejt ta šachta, že v těch místech žádná šachta není. Všechno se tam ale strašně změnilo, takže si to můžu třeba plést. Třeba tam ta šachta skutečně v tom místě je. Pohřby se ale žádný nedělaly. Posypali to tam vápnem a hodili do šachty. Jakejpak farář…

Tady je na fotce můj bratr, měl hospodářskou školu. Tenhle byl pekař a tenhle kovář. A tohle byla Češka z Prahy. Pamatuji si, že byly tři… Ona se jmenovala Věrka, druhá byla Marta a pak ještě jedna. Byly to takový lehký děvčata, dali je sem za trest, a když je přivezli, všechny je ostříhali. Byly docela fajn, nebyly špatný. Vony ty lehký děvčata byly takový dobrosrdečný.

Když ustal tyfus, postavili za lágrem jinej lágr. Tam byl nějakej pan Havrda, kterej měl kotel, do kterého vždycky naházel věci a párou je dezinfikoval. Museli jsme se svlíct, jít do sprchy, co ji tam nově postavili a umýt se. Pak nás nahnali dozadu do toho nově postavenýho. Tyfusu se asi strašně báli… Byla to povinná karanténa a ještě nějaký čas jsme tam pobyli.

Moji maminku vzali z prádelny – asi uznali, že byla trochu jiná – aby vařila v četnický kuchyni. Rodiče mi potom vyprávěli, že byli spolu tajně dohodnuti, a vždycky, když se mamince podařilo něco ukrást, tak tatínek čekal uvnitř lágru u plotu a maminka mu to vždycky přes ohradu hodila – ona dovnitř nesměla.

Pamatuji se, že jednou do lágru přivedli tři nebo čtyři Němce,3 ale oni potom utekli. Ukazovali nám pak fotku a jednoho jsem bezpečně poznala. Dva asi zastřelili. Mluvili jenom německy a v lágru nedělali nic jako my.

Tohle je moje švagrová Tonička. To je teta Nicole. A tohleto byl muž se ženou, ona umřela loni před Vánoci a jejich syn ještě žije. A tohle je ten, co zemřel před čtrnácti dny. To byla všechno rodina.

Vlásky, co mi předtím ostříhali, zase narostly, ale po tom tyfusu pak všecky padaly. Hrábla jsem si do hlavy a vytáhla jsem si hrst vlásů, tak jsem si řekla, že si je nechám ostříhat, že to třeba přestane. To už mi bylo třináct let a šla jsem za tím panem Havrdou, aby mi je ostříhal. Takže když nás potom v květnu pouštěli, šla jsem domů holohlavá. Když nás pustili, vzal nás tatínek ze strachu, aby nás znova nenašli, do naší obce. Tam jsme ale neměli vlastně už kde bejt. Nějaký ten den, nevím přesně, jak dlouho to bylo, jsme pobyli u nějakých hodných lidí a tatínek odjel. U Písku byla malá vesnička, která se jmenovala Dědovice, a tam měli lesní firmu nějací bratři Šimkové. Dojednal u nich práci a celá rodina jsme se tam přesunuli.

Potom ve čtyřiačtyřicátým postavil pan Šimek takovou doslova dřevěnou chatrč ve Varvažově u Písku a autem nás převezl – tatínka, maminku, mě, nejmladšího bráchu a Pepíčka, ten byl ještě tenkrát taky svobodnej. A zase se pracovalo pro pana Šimka v lese. Ve Varvažově
jsem zase začala chodit do školy – moc ráda vzpomínám na tamějšího učitele Šalouna, který mne přeřadil o třídu výš, protože jsem si hodně ze školy pamatovala a dobře jsem se učila. Tam jsme byli až do konce války. A pořád jsme měli strach, že nás znovu odvezou.

Na konci války přišli za maminkou a tatínkem, aby vypovídali u soudu. To víte, mě bylo tehdy patnáct let, já jsem měla hlavu úplně někde jinde. Už jsem se o minulost nezajímala, ale vzpomínám si, že moje maminka a tatínek chodili svědčit proti řediteli lágru a že ho pak
zavřeli.

Tady je pan doktor Bohin! Ten byl strašně hodnej. Já jsem po válce u něj byla s prasklým střevem, když už mě bylo šestnáct let. Měl ordinaci U Bulhara na Žižkově. Ordinace byla plná, když jsme za nim přijeli, ale on všeho nechal a hned se mne ujal. Převezl mne na Bulovku a šla jsem na operaci. Mám na něj opravdu krásné a vřelé vzpomínky.

Po válce jsme si už žili fajnově. Tatínek koupil v Praze v Libni domek. Začala jsem chodit do práce, do porcelánky, ta ještě stojí. Potom ji ale zrušili a já pracovala s cigaretovými papírky, které se jmenovaly Abádie. Musely se balit ručně. Držela jsem se tam, protože jsem si vydělávala hodně peněz, jenže pak to zase nějak znárodnili a šla jsem pracovat do čistírny. Tam mi dali školení, jak se mají čistit různý fleky, a už jsem tam zůstala. Tam jsem byla ráda.

Po válce jsem žádné odškodnění za lágr nedostala. Až minulý rok jsem dostala dvacet čtyři tisíc korun. To bylo všechno, co jsem dostala. Všichni, co přežili, tak dostali za každý měsíc asi tři tisíce korun. Z archivu v Třeboni jsem dostala výpis, že jsem byla vězněná, pak jsem si zažádala na ministerstvo národní obrany. Dostala jsem dvěstěpětapadesátku a mám výhody, že nemusím platit padesát korun telefon, a můžu jezdit vlakama, autobusama a městskou dopravou zadarmo.“

(Převzato z: Pape, M.: A nikdo vám nebude věřit. Dokument o koncentračním táboře v Letech u Písku. Praha 1997.)