Po 1. 2. 1940, kdy podle Výnosu protektorátního ministerstva vnitra o trvalém usazení cikánů (ze 30. listopadu 1939) uplynula zemským úřadům lhůta pro jeho splnění, vyšlo v českých a moravských novinách několik článků, které tuto represivní válečnou regulaci romského obyvatelstva komentovaly. Pro nahlédnutí do dějin Strážnice může být zajímavé, že některé noviny uváděly v této době moravské Slovácko jako příklad regionu, kde takřečení „cigáni“ přirozeně žili trvale usedle dávno před takovýmto nařízením. Určité články tehdejšího tisku přináší v detailu zajímavé reportáže ze života zejména romské kolonie u Skalické brány. 
V tomto kontextu je zajímavým dobovým svědectvím článek z 10. 2. 1940 „O cikánech civilisovaných“ (viz Média) a dále článek „Divadlo cigánského rodu Kýrů“ z 24. května 1942. V důsledku dalších historických událostí, které od srpna 1942 začaly těžce doléhat na všechny Romy v Protektorátu bez rozdílu, se však i životy strážnických „cigánů“, kteří „jako pilní malozemědělci nebo řemeslníci jsou ve svých obcích váženými občany“ a jejichž „soubor hostoval v některých městech na moravském Slovácku všude s dobrým úspěchem“ dostaly do smrtelného ohrožení.
Úřední soupis provedený protektorátní policií mezi strážnickými Romy k datu 2. srpna 1942 oficiálně uváděl 122 osob a na základě tohoto soupisu mělo být ihned dvacet z těchto osob transportováno do cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. Postupně během dvou měsíců se podařilo tyto Romy z transportu (resp. z tábora) vyreklamovat a bylo jim umožněno vrátit se zpět do jejich domovů. Na podzim toho roku šlo však už jen o dočasné zklidnění situace obyvatel strážnické kolonie. Na základě srpnového soupisu podle nařízení říšského protektora z 14. 12. 1942 měli být všichni „cikáni a cikánští míšenci“ transportováni do cikánského tábora v Osvětimi.
První odsun 87 strážnických Romů byl proveden 15. března 1943. Tito Romové se následující den za takto těžkých okolností setkali na shromaždišti v Olomouci s dalšími Romy transportovanými z ostatních slováckých obcí, někteří si byli i vzájemně příbuzní. František a Jiří Kýr ještě podnikli v Olomouci akci, která mohla vést k záchraně: telefonicky se obrátili na obecní zastupitelstvo Strážnice, aby vyžádal pro své Romy výjimku. Starosta Alois Šmejkal skutečně poslal 24. 3. na německou protektorátní policii v Brně dva přípisy. Celý transport strážnických Romů však již 19. 3. dorazil do koncentračního tábora v Osvětimi. Naděje záchranné akce tak byla v mezičase dní definitivně zmařena. 
Nucenou táborovou koncentraci přežilo ze strážnické kolonie sotva dvacet jednotlivců – mezi nimi to byl i Josef Kýr (1919–1994; po válce si změnil příjmení na Jelínek) a František Kýr (1914–1985). Oba pak po zbytek života pečovali o památku jak ztracených životů svých rodinných příslušníků, tak i všech svých spoluobčanů umučených v koncentračním táboře.