„Narodila jsem se v jižních Čechách, kde jsme byli usídlení. Tatínek byl dělníkem, maminka za svobodna sloužila u pana soudního rady. Tam se také poznali. Bylo nás celkem devět, šest bratrů a my jsme byly tři sestry. V té vesnici jsme všichni vychodili školu. Kluci se pak vyučili. Jeden byl kovářem, jeden zámečníkem, jeden brusičem, oni už ale nežijou, protože už byli ženatí, když jsem dorůstala. Já jsem se narodila jako poslední, mamince už bylo čtyřicet let, tatínkovi padesát. Zůstala jsem nakonec s rodičema a nejmladším bratrem, který chodil na hospodářskou školu. Spolužáci ve škole se k nám chovali vcelku dobře. Byli na nás velice hodní a nebrali nás jako cikány. Oni nás brali jako spoluobčany.

Jak se to stalo, že najednou po nás šli? …to víte, jak to bylo za Němců, že někde něco vyšťourali. A jak sám dobře vidíte, mám černý vlasy, černý oči a nejsem třeba tak úplně bílá v pleti jako vy. Naši předkové nějaký vzdálení, jeden nebo druhý, možná i oba, měli tmavší pleť. Něco našli a na základě toho, když dělali sběrný razie, prostě v dvaačtyřicátém roce v srpnu přijeli. Den předtím přišli četníci a řekli mýmu tatínkovi: "Pane, připravte se, zítra pro vás přijdou." No a tak co jsme mohli, to jsme připravili a ráno ve čtyři opravdu přijeli, naložili nás na nákladní auto, odvezli k vlaku a potom do Písku. Tam nás naložili na auta a odvezli do Let, do toho sběrného tábora. Do dvaačtyřicátého roku jsme nikdy neměli problémy, ale najednou nás odvezli. V naší vesnici vzali moji rodinu a pak ještě nějakou rodinu Vrbovou. Ti už na tom byli daleko hůř, protože jezdili po světě a byli takoví kočovníci.

Po příjezdu do tábora mě v první řadě ohromili četníci, byla jsem ještě dítě – bylo mi dvanáct let… Po pravej straně stál dům, to byl dům četníků, pak byla brána, tam byla stráž. Hned nám vzali všechny věci, které jsme s sebou vezli, a nechali jen to, co jsme měli na sobě. To ostatní šlo do skladiště. Oddělili ženy zvlášť, muže zvlášť a děti zvlášť. Pouze malinký děti směly u svých matek zůstat.

Byly tam strašně maličký dřevěný domky, snad po skautech. V nich byly nad sebou palandy. Vzadu jedno okno zamřížovaný a jedno maličkatý ve dveřích.

Bylo to hrozný, dali nám na noc kýbl, zamkli nás, a museli jsme v tom spát, ať jsme chtěli nebo nechtěli. Oni nás prostě nepustili. K jídlu nám nedali první večer nic. Druhý den jsme vyfasovali ešus, do něj jsme dostali černou kávu a kousek suchého chleba. To bylo všecko.

Starší chodili pracovat do lomu, ženy i muži. Já nechodila pracovat nikam, protože jsem byla ještě dítě. A pak ten lom zavřeli a nechodili nikam. Byli jsme tam už jenom nahnaní. Byl tam jeden četník, jmenoval se Maxa, už jistě nežije, a on nás, tak dvacet dětí, brával k rybníku, za kterým byl ten lom. Proto vim, že tam chodili dělat.

V táboře byla pouze pumpa venku, takže jsme se myli a nemyli a ta čistota, na kterou jsme byli zvyklí z domova, zhasla. Záchody byly také venku, dole v rohu. Takový dřevěný otvory asi pro patnáct lidí a z obou stran, takže jsme na nich seděli k sobě zády.

Bylo tam spousta cikánských rodin. Ovšem ty byly pravidelně odváženy nákladním autem do Osvětimi. Náklaďáky s plachtou vždy přijížděly prázdný. A nikdo už ty lidi nikdy nespatřil. Měli jsme strach, že nás odvezou. Vždycky nás ale nějak přešli. Večer někoho vybrali nebo
nahlásili, kdo to bude, ráno přijelo auto a odvezli je. Kdo je vybíral, to nevím.

V táboře byli dva lékaři. Jeden vysokej Němec1 a potom tam byl nasazen pan doktor Bohin, zdravotní konzul Československých státních drah. Byl to Žid a byl světovej. Mám na něj překrásné vzpomínky. Směl jezdit na neděli do Prahy, odkud mi vždycky přivezl kastrůlek
s jídlem, protože si mne asi oblíbil.

Když přišla zima, jednou takhle večer přijeli, že nás budou očkovat proti tyfusu. Já jsem tu injekci večer dostala a ráno už jsem nevstala. Jestli to byla nějaká reakce nebo nám něco naočkovali, to nevím, ale pamatuji si, že mě ráno odnášeli na náš společnej barák.

Tyfus jsem skutečně dostala, ale nevím, jestli jsem ho v sobě neměla už před tou injekcí. Strašně moc lidí tam přeci na to zemřelo. V baráku byla na zemi sláma a rozházený hadry, na to mě položili a já tam ležela bez ošetření – nevím jak dlouho – a jestli mi někdo dal v těch horečkách napít, to nevím.

Když to vypuklo, tak se o nemocné děti staraly děti, které přežily anebo ty, které ještě nebyly nakažený. Žádné zdravotní sestry tam nebyly. Četníci nám tak akorát nafackovali nebo nás ztloukli.

Denní program nebyl žádnej. Ráno jsme dostali černý kafe a kousíček toho chleba. A nikdo se nám nevěnoval – byli jsme tam nahnaní a žili jak stádo blbců. Stejskalo se mi strašně po škole. Jen jsme seděli, chodili, někdy plakali, někdy vzpomínali – někdy nás četník Maxa vzal k rybníku, kde jsme se třeba i umyli, no a tak.

Říkalo se, že to málo jídla, co jsme měli dostat, nám první ředitel vůbec nedal a všecko šlo pryč z lágru. Dostávali jsme prý jen minimum toho, co jsme měli dostávat. Každej večer byla třeba jenom mrkev uvařená ve vodě.

Nikdo si nedovolil stěžovat si, to neexistovalo. Když někdo něco udělal špatnýho, tak dostal v první řadě namlácíno – pamatuji se, že tam byl sloup, na kterej vytáhli nějakýho chlapa za ruce nahoru. Jak to s ním dopadlo nevím, já jsem to nemohla pořádně vidět, protože jsem
vždycky utíkala pryč. Taky jsem třeba viděla dalšího, jak nejdřív dostal namlácíno, pak musel jít do dřepu, stát na špičkách a mít natažený ruce před sebou. Hlídali ho, a když spadl na paty, vždycky dostal zase znovu. Byly i případy, že někteří utekli. Když je chytli a přivedli zpět, tak dostali nakládačku.

Vzpomínám si na jednoho dozorce, jmenoval se Havel2 – ten mě tak jednou zmlátil přes uši – do dneška si myslím, že mám z toho následky. Ten mě fackoval jak blázen. Von měl asi nějakej špatnej den, já jsem se mu připletla do rány a to byly takový facky na uši, až mě z tohohle ucha tekla krev. Ten byl strašně zlej.

Pak tam byl nějakej jejich kápo, jmenoval se Baloun, na toho taky do smrti nezapomenu. Potom zemřel. Dostal tyfus a už se nevrátil. Ten byl taky zlej. Ale pak tam byl právě (ukazuje na fotografii – poznámka autora) tenhleten Maxa, Bělohlávek, a také Bouda, myslím, že se
tak jmenoval. Ty zase na nás byli hodný, nemlátili nás. No, ale to víte…

Tohle je četník Hejduk a to byl takovej hajzl, že mu nebylo rovno. Například: Každý večer si museli všichni stoupnout a stát. Muži stáli u svého velkého baráku, ženy a děti stály u svých chatiček. Moje maminka měla na sobě sako s kapsama, stoupla si a dala si ruku do kapsy. No a protože on byl takovej asi nějakej náladovej, nebo to byl takovej pes, přišel k mojí mamince, a protože měla tu ruku v kapse, dal jí tak strašnou facku, že ji srazil na zem, že zůstala na tej zemi ležet. Takže, kdybych ho dneska náhodou potkala, já bych mu tu facku zrovna takovou vrátila. Já bych mu ji za moji maminku neodpustila… To je von.

První velitel tábora byl strašně zlej. Pro toho já s odstupem času nenacházim vůbec slov. To byl jednoduše řečeno pes. On vždycky jenom prošel a dal nějaký rozkazy. Myslím, že v táboře nebydlel. Snad bydlel někde v Praze, odkud dojížděl do lágru.

Marně se na těch fotkách hledám. Já jsem se totiž nikdy nikam netlačila. Tady na fotce je můj švagr, ještě žije. Tohle byl jeho bratranec, ten zemřel už dávno a tenhle měl pohřeb před čtrnácti dny. Tady ta holka vpředu je J.CH. a tady je B.R., na tu se pamatuju dobře.

Když někdo zemřel, vozil je můj tatínek ve zbitej rakvi na voze na hřbitov někam do Mirovic nebo do Mirotic, já nevím, já si ty dvě jména pletu. Tam je pochovali. Ale pak, když to začalo strašně umírat, tak tam udělali šachtu a házeli to do ní.

Vloni v květnu jsem tam jela, když tam byl prezident. Strašně se to změnilo. Připadne mi, a můj brácha to taky říkal, že tam, kde dali pamětní kameny, tam, kde jako měla bejt ta šachta, že v těch místech žádná šachta není. Všechno se tam ale strašně změnilo, takže si to můžu třeba plést. Třeba tam ta šachta skutečně v tom místě je. Pohřby se ale žádný nedělaly. Posypali to tam vápnem a hodili do šachty. Jakejpak farář…

Tady je na fotce můj bratr, měl hospodářskou školu. Tenhle byl pekař a tenhle kovář. A tohle byla Češka z Prahy. Pamatuji si, že byly tři… Ona se jmenovala Věrka, druhá byla Marta a pak ještě jedna. Byly to takový lehký děvčata, dali je sem za trest, a když je přivezli, všechny je ostříhali. Byly docela fajn, nebyly špatný. Vony ty lehký děvčata byly takový dobrosrdečný.

Když ustal tyfus, postavili za lágrem jinej lágr. Tam byl nějakej pan Havrda, kterej měl kotel, do kterého vždycky naházel věci a párou je dezinfikoval. Museli jsme se svlíct, jít do sprchy, co ji tam nově postavili a umýt se. Pak nás nahnali dozadu do toho nově postavenýho. Tyfusu se asi strašně báli… Byla to povinná karanténa a ještě nějaký čas jsme tam pobyli.

Moji maminku vzali z prádelny – asi uznali, že byla trochu jiná – aby vařila v četnický kuchyni. Rodiče mi potom vyprávěli, že byli spolu tajně dohodnuti, a vždycky, když se mamince podařilo něco ukrást, tak tatínek čekal uvnitř lágru u plotu a maminka mu to vždycky přes ohradu hodila – ona dovnitř nesměla.

Pamatuji se, že jednou do lágru přivedli tři nebo čtyři Němce,3 ale oni potom utekli. Ukazovali nám pak fotku a jednoho jsem bezpečně poznala. Dva asi zastřelili. Mluvili jenom německy a v lágru nedělali nic jako my.

Tohle je moje švagrová Tonička. To je teta Nicole. A tohleto byl muž se ženou, ona umřela loni před Vánoci a jejich syn ještě žije. A tohle je ten, co zemřel před čtrnácti dny. To byla všechno rodina.

Vlásky, co mi předtím ostříhali, zase narostly, ale po tom tyfusu pak všecky padaly. Hrábla jsem si do hlavy a vytáhla jsem si hrst vlásů, tak jsem si řekla, že si je nechám ostříhat, že to třeba přestane. To už mi bylo třináct let a šla jsem za tím panem Havrdou, aby mi je ostříhal. Takže když nás potom v květnu pouštěli, šla jsem domů holohlavá. Když nás pustili, vzal nás tatínek ze strachu, aby nás znova nenašli, do naší obce. Tam jsme ale neměli vlastně už kde bejt. Nějaký ten den, nevím přesně, jak dlouho to bylo, jsme pobyli u nějakých hodných lidí a tatínek odjel. U Písku byla malá vesnička, která se jmenovala Dědovice, a tam měli lesní firmu nějací bratři Šimkové. Dojednal u nich práci a celá rodina jsme se tam přesunuli.

Potom ve čtyřiačtyřicátým postavil pan Šimek takovou doslova dřevěnou chatrč ve Varvažově u Písku a autem nás převezl – tatínka, maminku, mě, nejmladšího bráchu a Pepíčka, ten byl ještě tenkrát taky svobodnej. A zase se pracovalo pro pana Šimka v lese. Ve Varvažově
jsem zase začala chodit do školy – moc ráda vzpomínám na tamějšího učitele Šalouna, který mne přeřadil o třídu výš, protože jsem si hodně ze školy pamatovala a dobře jsem se učila. Tam jsme byli až do konce války. A pořád jsme měli strach, že nás znovu odvezou.

Na konci války přišli za maminkou a tatínkem, aby vypovídali u soudu. To víte, mě bylo tehdy patnáct let, já jsem měla hlavu úplně někde jinde. Už jsem se o minulost nezajímala, ale vzpomínám si, že moje maminka a tatínek chodili svědčit proti řediteli lágru a že ho pak
zavřeli.

Tady je pan doktor Bohin! Ten byl strašně hodnej. Já jsem po válce u něj byla s prasklým střevem, když už mě bylo šestnáct let. Měl ordinaci U Bulhara na Žižkově. Ordinace byla plná, když jsme za nim přijeli, ale on všeho nechal a hned se mne ujal. Převezl mne na Bulovku a šla jsem na operaci. Mám na něj opravdu krásné a vřelé vzpomínky.

Po válce jsme si už žili fajnově. Tatínek koupil v Praze v Libni domek. Začala jsem chodit do práce, do porcelánky, ta ještě stojí. Potom ji ale zrušili a já pracovala s cigaretovými papírky, které se jmenovaly Abádie. Musely se balit ručně. Držela jsem se tam, protože jsem si vydělávala hodně peněz, jenže pak to zase nějak znárodnili a šla jsem pracovat do čistírny. Tam mi dali školení, jak se mají čistit různý fleky, a už jsem tam zůstala. Tam jsem byla ráda.

Po válce jsem žádné odškodnění za lágr nedostala. Až minulý rok jsem dostala dvacet čtyři tisíc korun. To bylo všechno, co jsem dostala. Všichni, co přežili, tak dostali za každý měsíc asi tři tisíce korun. Z archivu v Třeboni jsem dostala výpis, že jsem byla vězněná, pak jsem si zažádala na ministerstvo národní obrany. Dostala jsem dvěstěpětapadesátku a mám výhody, že nemusím platit padesát korun telefon, a můžu jezdit vlakama, autobusama a městskou dopravou zadarmo.“

(Převzato z: Pape, M.: A nikdo vám nebude věřit. Dokument o koncentračním táboře v Letech u Písku. Praha 1997.)