Zrod psané romské literatury se velice úzce pojí se vznikem a fungováním tzv. Svazu Cikánů-Romů (1969-1973), vůbec první romské společensko-kulturní organizace v Československu. Svaz Cikánů-Romů usiloval o zlepšení situace Romů a zastával názor, že na řešení se musí podílet i samotní Romové, a to současně s rozvojem romské kultury a jazyka. Od počátku svého založení vydával SCR vlastní časopis/zpravodaj, od roku 1970 pod názvem Romano ľil (Romský list). Právě zde dostali Romové prostor zveřejnit svá díla v romštině (1). Prvními články byly fejetony Tery Fabiánové.
Pro romskou literaturu bylo toto rozhodnutí vydávat romské texty ve veřejně přístupném periodiku na konci 60. let 20. století zcela přelomové. Romština fungovala do té doby pouze jako jazyk mluvený, nezřídka považovaný majoritním obyvatelstvem za pouhou hantýrku. O to vřeleji byly romsky psané texty přijaty romskými čtenáři. Byť byli Romové, kteří literárně tvořili už delší dobu (2), obvykle psali v češtině anebo slovenštině, tedy jazykem, který se naučili ve škole a četli v něm knížky. I když romštinu používali běžně a byla mnohdy jejich mateřským jazykem, nenapadlo je také romsky psát. Někteří naopak začali tvořit až po tom, co četli romské texty v Romano ľil.
Přečtěte si citát od Margity Reiznerové:
“Začala jsem psát před dvěma lety. Dostala se mi do rukou romská básnička od Tery Fabiánové – první romská slova, která jsem viděla napsaná na papíře. Byla jsem pyšná, že máme Terku Fabiánovou, která dovede tak krásnými slovy vyjádřit přesně to, co cítím i já, co se mi honí hlavou a kvůli čemu tolikrát nemohu ani usnout. V noci na mě dotírají otázky – kdo vlastně jsme? A tak jsem jednou vstala a ještě v noci jsem svůj sen zapsala. (…) Psala jsem romsky. Tera Fabiánová – i když ji osobně vůbec neznám – mi ukázala, že je možné romsky psát. A teprve teď, když píšu, vidím, jaká je romština krásná řeč.” (3)
V redakci se zanedlouho začaly hromadit příspěvky dalších romských autorů s prvními pokusy psát v romštině. Postupně se začala utvářet první generace romských autorů (4), mezi které patří zejména: Andrej Giňa, Tera Fabiánová, Andrej Pešta, Elena Lacková, František Demeter, Vojta Fabián.
I když velká část autorů do této chvíle nepsala, jejich díla nevznikala jen tak “z ničeho” – rodinné prostředí a stále živá lidová slovesnost (vyprávění v rodinách, pohádky, hádanky, říkanky, písně) byla inspirací, ze které píšící Romové čerpali a autorsky vycházeli. Ve svých textech zároveň reagují na aktuální změny v romské společnosti. Píší o rozpadu společenství, ztrátách tradičních hodnot, ale i potřebě uchovat a rozvíjet romštinu a romskou kulturu. V rámci emancipačního charakteru textů, který je ve velké části z nich patrný, stojí za zmínku fejeton Tery Fabiánové uveřejněný v Romano ľil, v němž se autorka přimlouvá k romským ženám a píše o jejich emancipaci v tradiční romské rodině.
Se zrušením Svazu Cikánů-Romů v roce 1973, který Romano ľil vydával, však přestala existovat platforma, kde by bylo možné své práce publikovat. Politická vlna asimilace prohlásila jakýkoliv projev romské kultury (včetně romštiny) za překážku společenského vývoje “občana cikánského původu”, proto byla prezentace literatury psané v romštině téměř nemyslitelná. Až do roku 1989, tedy v následujících šestnácti letech, se podařilo připravit pouze tři publikace, ve kterých dostali prostor romští spisovatelé. V roce 1979 to byl výbor romské poezie s názvem Romské písně/Romane giľa, v němž se podařilo publikovat básně autorů, kteří psali právě v době fungování SCR a vydávání Romano ľilu. V průběhu 70. a 80. let byly k vydání připravené další dva romsko-české sborníky prací (Nejkrásnější den/Jekhšukareder ďives, Kale ruži (Černé růže). K částečnému vydání došlo ale až v roce 1990.
Během 70. let se podařilo opět díky Mileně Hübschmannové prezentovat díla romských autorů na půdě Československého rozhlasu. V několika pořadech, které jsou dodnes v archivu ČRo k dispozici, předčítali tato díla přední čeští herci – Iva Janžurová, Viktor Preiss a další. V roce 1988 byla také v Československém rozhlase nastudována divadelní hra Eleny Lackové Žužika, která byla oceněna prestižní rozhlasovou cenou Prix Bohemia.
Přestože normalizace emancipační snahy Romů formálně umlčela, romské osobnosti si našly způsob, jak kulturně-společenský život udržovat nadále. Jako jediná sebeprezentace Romů byla v socialistickém Československu tolerovaná dramaticko-hudební produkce, a právě díky fungování romských folklórních souborů, kde se potkávaly romské osobnosti a aktivisti vzájemně se podporující v rozvoji kulturního života Romů, se k psaní dostaly i dvě výrazné postavy romského literárního hnutí – Margita Reiznerová a Ilona Ferková, mezi další patří Jan Rusenko, Helena Demeterová aj.
_____
(1) Na Slovensku vydal svou první sbírku Dezider Banga už v roce 1963, ovšem ve slovenštině.
(2) Např. Elena Lacková napsala a s obyvateli osady také nacvičila divadelní hru Horiaci cigánsky tábor už v roce 1946.
(3) M. Reiznerová, v: Kale Ruži. Hradec Králové 1990, s. 106
(4) Na podpoře romských autorů a vůbec vydávání literárních textů v romštině se významně podílela Milena Hübschmannová (1933-2005), která se romštině, kultuře a historii Romů věnovala od 50. let. V roce 1991 založila obor romistika na Filozofické fakultě UK v Praze, kde také po zbytek svého života přednášela.