Beroun – příběhy pamětníků

Jak vzpomínáte na dětství?

Dětství pro mne bylo velice krátké.  Už jako malá jsem se musela starat o celou domácnost. To už je let, hodně dávno.

V Jakém roce jste se narodila?

Narodila jsem se 28.11.1922, jen pár let po ukončení první světové války. Byla jsem nejstarší. Byly jsme tři děti, tři sourozenci. Dokuď jsme měly maminku, tak to šlo. Jak se říká: „Když je máma, je všechno.“ Když nám maminka zemřela, to mi bylo asi jedenáct let. Sourozenci byli malí, celková domácnost a výchova zůstala na mně. Táta pracoval na polích, od rána do večera, takže jsem musela hodně rychle dospět. Nebylo to jednoduché. Po nějakém čase si otec našel novou ženu, mladší a ta po mě převzala většinu domácích prací. Ale byla pro mne cizí. Maminku mi nahradit nemohla.

Chodila jste v té době do školy?

Do školy? Ne, to v té době nebylo možné. Nebylo to v žádném případě jako je to dnes. Nejezdily autobusy. Auto měl jen opravdový boháč. Nebylo běžné potkávat tolik aut. Dnes je naprosto běžné, že v rodině jsou i dvě auta. My jsme bydleli daleko od města. Nikdy jsem se nenaučila číst a psát. Úřady to tenkrát nekontrolovaly. Záleželo na rodičích a vzdálenosti. Ve vesnici v Marhani, kde jsme bydleli, žili i sedláci. Měli jen jednoho syna, dceru bohužel žádnou. Byli sami na celý grunt. Oblíbili si mě. Zůstala jsem u nich. Měla jsem svoji postel, nehladověla jsem. Pomáhala jsem se vším, co bylo potřeba. Byla jsem děvečka. Pásla jsem husy.

Platili Vám tenkrát za práci?

To ne, tenkrát to takhle nechodilo. Žádná výplata. Byla jsem ráda, že mám střechu nad hlavou. Vlastní postel, dostatek jídla a nějaké oblečení. Nemusela jsem se starat o jiné děti, i když jsem na ně myslívala často. Práce bylo vždy dost. Hodně jsem se tam i naučila, do budoucna.

Jak si pamatujete na válku?

Válka byla pro mnohé velice likvidační, byla bída a hlad. Zvláště u Romů, kteří si nemohli přivydělat. Ve dvaceti letech ně paní domácí vzala sebou na nějakou oslavu. Tam jsem se seznámila s mým manželem. Přeskočila jiskra a scházeli jsme se. Nemohla jsem vidět tu bídu a občas jsem mu něco k jídlu dala sebou domů. Jednou, když jsem pásla husy, projížděli Němci. Skočila jsem do pšenice, ta byla dlouhá, tak jsem se v ní schovala. Bála jsem se. Po nějaké době tajného scházení jsem usoudila, že by paní máma měla vědět o mé známosti. Vzali jsme se a já dostala výbavu do života, jako od maminky. Žili jsme v Marhani, často jsme se před Němci schovávali.

Po válce se mi narodil syn.

Kdy jste přijeli do Čech?

Kolem 60. let jsme se stěhovali do Frýdlantu, za lepším, za prací. Měla jsem tam otce, všichni jsme pracovali v JZD. Pracovali jsme u krav na statku. Měli jsme tam dům. Několik let jsme tam žili, ale pak jsme dostali nabídku, abychom se přestěhovali do Berouna. Už jsme tam měli rodinu, tak to stěhování bylo přirozené. Můj muž dělal v Prumstavu. Tenkrát se stavělo sídliště v Berouně. Kanalizace a veškeré výkopy prováděli Romové. I já chodila pomáhat. Bydleli jsme v domečku v Králově Dvoře, v jeho části Popovicích. Po nějaké době jsme se opět stěhovali. Tentokrát do Postoloprt u Loun. Opět jsme s mužem chodili pracovat na statek. Měli jsme dům. Sousedi byli úžasní, nebylo nás tam mnoho Romů. Všechny děti si společně hrály. Občas u nás i nějaké děti spaly. Nekoukalo se na to, jestli jsme nebo nejsme Romové. Prostě jsme všichni žili dohromady a dobře. Brzy se dětem, kterých bylo pět, začalo stýskat po Králově Dvoře. Starší děti se velice nudily a po pár letech, začátkem 70. let jsme byli opět v Berouně. A tentokrát už napořád. Manžel potom až do důchodu pracoval v železárnách a já na statku. Pracovali jsme celý život bez ustání, neměli jsme zrovna lehké práce, ale žili jsme dobře. V Dnešní době žiji u dcery. Manžela nemám už mnoho let. Vychovala jsem pět dětí a už jsem dokonce i praprababička. Na Slovensku jsem od té doby nebyla. Mým domovem se stal Králův Dvůr.

Jmenuji se Irena Kroková. Narodila jsem se 21. ledna 1953 na Slovensku v malé vesničce Šarišská Trstěna, nedaleko Prešova. Pocházím z dvanácti sourozenců, ale tři zemřeli ještě když byli malí. Maminka se jmenovala Marie Daňková za svobodna. S otcem, Juliusem Vaškem žili celkem pokojným životem, nebýt naší babičky, tatínkovy maminky. Babička maminku neměla ráda, dá se říct, že na maminku žárlila. Nabádala otce proti mámě. Nenáviděla ji tak moc, že se to projevovalo i u nás, u vlastních vnoučat. Neměla nás ráda, nikdy pro nás nenašla kloudného slova, vyháněla nás z domu, nikdy se neusmála. Když tatínek něco koupil mamince, radši, aby předešel hádkám, koupil něco i pro babičku.

Jednoho dne potkal otec svého známého z práce, zrovna byl výplatní den a kamarád ho přemlouval, aby nechodil domů po práci, aby se šel napít do hospody. Přemluvil ho a zašli na pivo. Po chvíli se otec zvedl, že musí domů. Tatínek vždycky po práci chodíval domů a ještě k tomu, když se bralo. Doma čekala maminka se sedmi dětmi. Cestou domů si tatínek v Prešově stihl koupit klobouk a namířil si to rovnou k autobusu, směr Šarišká Trstěna. Znenadání se na silnici objevilo nákladní auto, prudce vjelo na chodník po kterém právě šel můj tatínek. Vymrštil ho na silnici, nechal ho tam ležet a odjel. Tatínek ležel na silnici do osmi hodin večera, v tu dobu jezdilo málo aut, ne jako teď. Bobužel, autobus který jel do naší vesnice mě připravil o tatínka. Pan řidíč si nevšiml, že na silnici leží člověk a přejel ho.

Bylo mi sedm let a začly se dít hrozné věci. Naše maminka to velice těžce snášela. Babička jí dělala ze života peklo, chodila si stěžovat na Národní Výbor. Rodinné vztahy se strašlivě zhoršily. Navíc se nejstarší bratr, který už s námi nebydlel doma spolčil s babičkou. Dodnes nevím, co ho k tomu vedlo. Maminka situaci nezvládla a strachem, že příjde o své děti se rozhodla, že se oběsí. Naštěstí jsme maminku včas našly a zachránily. O pár měsíců později navázala vztah s mužem z další vesnice, snažil se jí pomoc, aby nás nevzaly do ústavu, ale nakonec to nedopadlo dobře, babička opět zasáhla. Nyní už bez pomoci a peněz. Chodili jsme sbírat na pole černé shnilé brambory a z toho nám maminka dělala placky.

Pět malých dětí a miminko nemohla zvládnout. Nejstarší sestra Helena už byla dávno vdaná, Franta byl z domu a další sestra Albína žila v jiném městě. Nakonec docílili toho, že v necelých osmi letech jsem já a mých pět dalších sourozenců byli umístěni do dětského domova v Košicích. Žili jsme tam dva roky a pak nás přesunuli do jiného zařízení ve Svidníku. Nejmladší sestřička Eva s námi nebyla, ta šla rovnou do kojeneckého ústavu. S ní jsem se setkala až o mnoho let později. Maminka nás asi třikrát navštívila a pak za námi přišla nějaká teta a řekla nám, že maminka už nepřijde, že už žije v Čechách. Tam se seznámila s vdovcem a zakotvila v Berouně. Pak už jsme maminku neviděli, alespoň po tu dobu, co jsme byli v ústavu.

Bylo mi patnáct a těšila jsem se že po prázdninách nastoupím na obor švadlena, že se vyučím a budu žít svůj život podle sebe. Do učení jsem se nedostala. Před prázdninami si pro mě přijel bratr Franta se svojí ženou, nečekaně. Odvezli mě do Rafajovec v okrese Humenném, byla to rodná vesnice jeho ženy Hany. Ze školy sešlo a já jsem pracovala v JZD, pásla jsem krávy.

V sedmnácti jsem se zasnoubila s Frantou, Haniným bratrem. Chvíli jsme tam žili, vzali jsme se a stala jsem se paní Balogovou. poté jsme odjeli do Čech. Naší první zastávkou se stala Jesenice, kde jsme byli pár měsíců. Zakotvili jsme v Jindřichovicích pod Smrkem. Psal se rok 1970, byli jsme zaměstnáni na statku. První dítě se nám narodilo v roce 1972. Po dvou letech další. Poslední v roce 1976. Soužití s jejich otcem bylo velice problematické, bouřlivé. Neustálé hádky a výbuchy vzteku vedly k tomu, že jsem se odhodlala požádat o rozvod. Necelý rok po narození mého nejmladšího syna jsem byla rozvedená. Sama na tři kluky. Stále jsem pracovala na statku, s penězmi to bylo těžké, byla jsem na všechno sama. Bývalý manžel neplatil na děti tak jak měl a lidi kolem mě mi to taky neulehčovali. Využívali toho, že nemám v nikom oporu, že jsem daleko od rodiny a sama. Tak vznikalo spousty situací a konfliktů, které velice ztrpčovaly život mně i mým dětem. Občas si někdo šel stěžovat na národní výbor, že nechávám děti samotné doma, a tak mě čas od času někdo z úřadu přišel navštívit.

V patnácti letech jsem se shledala s bratrem Martinem, věděli jsme že maminka bydlí v Berouně a rozjeli jsme se za ní. Asi jsem toho čekala víc, ale ona vychovávala děti svého muže, stále jsme byli její děti, ale přijetí nebylo takové jak jsem čekala. Když už jsem bydlela v Čechách, čas od času jsem mámu navštívila. S dětmi jsem byla osm let sama a pak přišel můj nynější manžel, shdou okolností z Berouna. Přestěhovala jsem se s dětmi k mamince, ale to bylo špatné rozhodnutí. Po nějakém čase jsem si našla byt v Králově Dvoře. Během let jsem se snažila hledat svoje sourozence. S Frantou jsem bydlela na Slovensku, ale pak nakonec i u mě v Jindřichovicích, zemřel záhy. Nejstarší Helena bydlela také v Berouně a nyní žije opět na Slovensku, v kontaktu stále jsme. Občas si napíšeme i se sestrou Albínou, která žije v Trebišově, ale nevídáme se. Další dva bratry Martina a Pepíka mám ve Frýdku Místku, vídáme se na skypu a jednou za rok jedu za nimi. Po několika letech se mi dařilo najít i nejmladší sestřičku Evu a bratra Julise. Neměli rodinné vazby, snažila jsem se jim pomoci, ale žili trochu jinak než jsem se svými dětmi byla zvyklá. Nemám o nich žádné zprávy, prý bydlí někde v Náchodě. Několik let jsem o nich neslyšela. Mrzí mě, že jsem se nikdy neshledala s Ernestem, o kterém nevím ani jak žije. Pátrala jsem a zjistila, že si nechal změnit jméno, bohužel, nic víc. S ním už se asi nesetkám, i když by to bylo mé přání. Nicméně s manželem jsme společně vychovali moje tři děti a nyní máme tři vnoučátka, ze kterých se mohu radovat. S maminkou jsem nakonec byla až dokonce jejich dní.

Jmenuji se Josef Kroka, narodil jsem se v roce 1961 v Králově Dvoře u Berouna. Můj otec pocházel ze Slovenska z Marhaně  a matka z Pušovce v okrese Bardějov. V roce 1956 přijeli naši za prací do Čech. Byly přijati do Králodvorských železáren. Tenkrát k nám přijeli pracovní náboráři a nabízeli našim všelijaké výhodné podmínky a dobře placenou práci i s ubytováním. Avšak o tři roky později naši opět odjeli do Marhaně, kde začali stavět veliký dům. Máma byla v domácnosti a táta pracoval v cementárně. Starší děti s nimi již nebydlely a rozhodly se žít v Čechách. Matce bylo smutno, že je od dětí tak daleko a v roce 1961, podle vyprávění vím, že to bylo v listopadu, se vrátili, kromě Hanči a Imricha, ti chtěli zůstat na Slovensku. Dům prodali za 60 000 Kčs a v Králově Dvoře – Levíně koupili jiný dům a na Slovensko se již nevrátili.

Já jsem nejmladší z jedenácti dětí a také jediný, který se narodil v Čechách. Když mi bylo sedm let, zemřela mi tragicky maminka. Pracovala v JZD a toho dne 20. 8. 1968 vykolejil vlak směrem na Plzeň. Vedoucí JZD nahnal všechny na koleje sbírat uhlí, aby se odstranily překážky z kolejí, ale výpravčí udělal strašnou chybu a pustil vlak, který jel opačným směrem. Maminka jako jediná to nepřežila, vlak ji smetl.  Pamatuji si, že po nehodě k nám přišel vedoucí JZD, oznámil otci tu hroznou novinu. Poslední vzpomínka na mámu byla noc před nehodou, dala nám peníze pod polštář, každému, abychom měli na ráno do školy. V tu dobu jsme doma byli už jen čtyři děti a táta, život byl velice těžký, peněz bylo málo. Božena, Berti a Marča se odstěhovali do Teplic, Honza do Volar. Z nás jedenácti studoval jen jeden a to bratr Ernest, odmaturoval na střední zemědělské škole a po maturitě byl odveden na vojnu do Novák na Slovensku a tam se usadil a založil rodinu. Rok po té tragické události se můj otec seznámil se ženou, která byla sama a žila v Kadaňi. Tátův bratr Berti je seznámil a v roce 1972 se vzali, ale to už jsme byly doma jen dvě děti. Já a moje starší sestra Eva. Otec i nová máma pracovali v JZD na statku.

Po ukončení základní školy jsem začal pracovat. Nemohl jsem jít studovat jako jiné děti, nebyly peníze, žili jsme chudě, a tak jsem začal vydělávat. Byla to jakási nutnost, chtěl jsem se oblékat jako ostatní mladí v té době, mít nějaké peníze a něco nového. V patnácti letech jsem nastoupil do železáren a pracoval jsem tam jako pomocný dělník do sedmnácti a pak jsem až do roku 1985 pracoval ve válcovně jako valcíř. Ve dvaceti letech jsem šel na vojnu, ale jen na pět měsíců. V tom roce jsem se oženil, manželství netrvalo dlouho, asi rok. V roce 1983 se mi narodil syn a já mohl dokončit službu v železárnách. V roce 1985 jsem se odstěhoval do Liberce a pracoval tam na pile. Po roce jsme se i s mojí druhou ženou vrátili do Králova Dvora. V roce 1986 jsem nastoupil do cementky a pracoval tam jako jeřábník až do roku 1995, kdy jsem nastoupil do Slévárny. Tam jsem pracoval nejdříve jako brusič a později jsem se stal mistrem. V roce 1990 nám zemřela druhá maminka, a tak jsme si otce vzali domů k nám. Po pár měsících odešel žalem také. Bohužel v roce 2014 jsem musel odejít kvůli nemoci z práce. V lednu už to bude rok, kdy jsem znovu našel práci v Loděnicích, sice pracuji na dlouhý a krátký týden, tedy dvanáctihodinovky, ale pracuji. Bez práce si to neumím představit, ale kdybych dnes mohl něco změnit a vrátit se v čase, tak bych chodil do školy a studoval. Již čtyřicet let pracuji v průmyslu, prošel jsem a vyzkoušel si těžká a špinavá zaměstnání, a tak by mě zajímalo, kam by můj život směřoval, kdybych byl vystudoval nějakou školu.

Jmenuji se Robert Balog. Narodil jsem se v roce 1976 a vyrůstal na severu Čech. Mám dva starší bratry.

U nás v rodině se romsky nemluvilo. Otec se s matkou rozvedl brzy po mém narození a máma moc romsky neuměla. Moji rodiče pochází ze Slovenska z okolí Prešova. Rodiče pracovali v JZD. Postupem času se máma naučila v pracovním kolektivu romštině, ale na nás přesto nemluvila. Bála se, že bychom se ve škole špatně učili a pletly by se nám jazyky. V naší vesničce na polských hranicích nás moc Romů nebylo. A do základní školy nás chodilo velmi málo. Kromě mě a mých bratrů jen asi další dvě romské děti. Neučil jsem se špatně. Měl jsem převážně dvojky. V osmi letech jsem začal chodit do knihovny a to mi zůstalo dodnes, knihy mě provázejí celý život.

Spolužáky jsem znal od školky a tak nějaké větší problémy v soužití nebyly. To vše se brzy změnilo. V deseti letech jsme se přestěhovali k babičce do Králova Dvora. Bylo to docela těžké, v cizím prostředí, navíc jsme začali s bratry poznávat a pociťovat, jak těžké je být v ČR Romem. Začal jsem chodit do páté třídy, v této třídě jsem byl sám, jediný Rom. Změna to byla obrovská, protože ve třídě bylo 42 dětí, což byl počet dětí v celé škole u nás na vesnici. Nebylo to jednoduché pro kluka stydlivější povahy jako jsem byl já. Narážky na Cikány a výpady proti mně byly dost časté. Ale myslím si, že dnes to děti ve stejné situaci mají ještě horší. Zvlášť když všelijaké průzkumy ukazují vysoké procento lidí, které nechtějí Romy za sousedy, kolegy a už vůbec ne za známé.

Ale i přesto jsem si našel  kamarády, se kterými jsem prošel základkou a  nastoupil do učňovského oboru Opravář a seřizovač.  Nebyl to obor, který jsem chtěl studovat. V tu chvíli jsem třídní učitelku nenáviděl. Několikrát jsem jí říkal, čím bych chtěl být, kam bych se chtěl hlásit, ale bohužel, nepatřil jsem k jejím oblíbencům, tak jsem musel na učňák.  Nebavilo mě to, mám pocit, že jsem se toho, co se týče praxe, moc nenaučil. Tenkrát jsem se chtěl dostat na kuchaře – číšníka s maturitou. Moji bratři se také vyučili. Nestarší je vyučený malířem a lakýrníkem a ten druhý je vyučen zedníkem. Nicméně školu jsem dodělal a v sedmnácti letech nastoupil v oboru jako svářeč.

V 19 letech jsem šel na rok na vojnu. Byla to škola života. Shodou okolností na vojnu odjížděl i můj prostřední bratr, jeli jsme každý jiným směrem. Po vojně jsem se vrátil zpět k práci. V té době jsme hodně poznávali, jak velice těžké je zařadit se do společnosti, když nás nepouštěli do zábavních podniků ať už v partě nebo i jako jednotlivce. Jako mladí kluci jsme měli i potřebu změnit naše stávající zaměstnání a to byl velký problém. Po telefonické dohodě jsme si třeba domluvili schůzku, ale na vrátnici nás otočili, že o ničem neví. Hrozné, ponižující, deprimující.

Podařilo se mi najít si práci v Berouně v lakovně. Našel jsem si přítelkyni, která v té době studovala vysokou školu. Napadlo mě dodělat si maturitu. A tak jsem začal studovat dálkově na Sociálně-Právní škole v Kolíně. Odmaturoval jsem. Romštinu jsem se nakonec naučil díky mé ženě, která pochází z rodiny, kde se romština udržela a stále se s ní hovoří obzvláště mezi staršími. Několikrát jsem byl v situaci, kdy se všichni bavili a já nerozuměl ani slovo. Hodili mě do vody a já musel začít plavat.  Přestěhoval jsem se do Berouna. Během let se firma rozštěpila a já nyní pracuji pro firmu Metokote. Posledních deset let jsem na pozici Vedoucího směny. Ale pokud bych si mohl vybrat, pracoval bych nejspíše v jiném odvětví. Mám rád historii a politické mezinárodní vztahy. Největším koníčkem jsou od dětství knihy, hlavně dobrodružné knihy od Karla Maye.