(Zaznamenala a volně přepsala Ilona Ferková)
Pocházím z Chmiňan, kde jsem se narodila a žila do svých šestnácti let. S rodiči se nám nežilo špatně, maminka obchodovala s drobným zbožím a tatínek vymazával pece. Měli jsme co jíst, ale na víc nebylo.
Jednou, bylo to v roce 1948, jsme v Bodolace dělali sedlákovi cihly. A tu k nám přijdou dva pánové a jedna paní a říkají, zda bychom nechtěli jet do Čech, cestu že nám zaplatí, ještě dají každému zálohu a v Čechách že dostaneme byt.
Maminka se bála, tatínek taky, jenže gadžové mluvili tak dlouho, až jsme jim uvěřili.
Přišli pro nás už druhý den, ať si prý vezmeme jenom to nejnutnější. Tak jsme sbalili jen peřiny a oblečení a už jsme šli s nimi. Na nádraží v Prešově byla spousta Romů, co také jeli do Čech.
Přivezli nás do Prahy, řekli, ať počkáme na nádraží. Ta paní tam čekala s námi a gadžové odešli. Vrátili se tak asi za dvě hodiny a řekli, že je už všechno obsazené, ale v Rokycanech že je i práce i byty. A tak nás přivezli sem.
Byla tu velká továrna na patrony. Ti gadžové mluvili s vedoucími a ti nás hned uvítali a ukázali nám, kde budeme bydlet. Byl to lágr po Němcích. Dostali jsme dvě velké místnosti.
Bydleli tam už Romové z Tolčemeše, ale i gádžové. A hned nám vyprávěli, jak se budeme mít dobře a že si vyděláme velké peníze. Měli jsme velkou radost, že jsme se sešli s Romy a že jsme je dokonce trochu znali z domova. Ti gádžové se pak s námi rozloučili a odjeli.
Druhý den jsme já a rodiče nastoupili do práce, ukázali nám, co máme dělat, a ještě dali každému zálohu dva tisíce korun. Tolik peněz najednou jsme ještě neviděli – šest tisíc na ruku! Všichni jsme se z toho rozplakali.
Gadžové k nám byli velmi milí, se vším nám pomáhali, bud‘ přinesli nábytek, no, všechno možné nám dávali. A pak jsme vydělávali dost peněz, takže jsme si koupili, co jsme chtěli.
V lágru jsme žili dva roky, ale dva opravdu krásné roky. A Romové se k sobě chovali, jako by všichni byli bratři. Každého pohostili.
Pak jsem se vdala a dali nám byt ve vagónové kolonii. Můj muž byl velice šikovný, z vagónu postavil dům. Žilo se nám opravdu dobře.
Když se naši příbuzní dozvěděli, že vyděláváme pěkné peníze a máme byty, tak se také přestěhovali do Čech. A žijeme tu dodnes.
(Převzato z Romano džaniben 1-2/1995)
Kde jste se narodila?
Narodila jsem se 21.9.1938 na Slovensku, v malé vesničce nedaleko obce Terňa. Leží na východě. V Chrapkově, v naší vesnici, se nám žilo dobře. Tatínek byl velice pracovitý člověk. Měli jsme dům ve vesnici. Nebyli jsme nijak vyloučeni. Žili jsme společně se Slováky. Romských rodin bylo pár.
Jak se živili Vaši rodiče?
Moje maminka byla velice dobrá kuchařka, vařila a posluhovala u Židů. Pekla chleby. Když postavila na polívku, to vám byla vůně po celém dvoře. Sousedi často říkali: „No jo, Verona vaří polívku.“ Silný slepičí vývar se linul mezi domy. A tatínek? Ten pracoval na poli, pomáhal sedlákům. Měli jsme plný špajz brambor, mouky, špeku a dalších základních potravin. Zvelebovali dům.
Jaké bylo soužití Slováků a Romů?
Žilo se dobře, bylo běžné, že Slováci často chodili Romům za kmotry. Nikdy nechyběli na svatbách, na křtinách a na různých radovánkách. Říkávali: „Naši cigáni žijů ako mi“
Moje kmotra je Slovenka. Někteří Slováci znali romštinu, odposlouchali ji. Neumím si představit, že v dnešní době to někde takhle funguje. Byla bych ráda, kdyby takové soužití bylo běžné, tak jako tenkrát u nás.
Jak Vás poznamenala druhá světová válka?
Pamatuji si, že všude byli gardisti a Němci. Často jsme utíkali do lesa schovávat se před esesákama. Jednou chtěl Němec ublížit mé mamince. Bylo mi šest let a kousla jsem toho Němce do ruky. On mě chytil a odhodil na protější stěnu, kde trčela ze zdi skoba. Já si o tu skobu roztrhla kůži na čele. Od té doby mám jizvu. Maminku se mi podařilo ubránit.
Jak jste se dostali do Čech?
Bylo po válce, na Slovensku nebylo tolik práce. Po roce 1945 jezdili náboráři a přesvědčovali lidi, aby vzali práci v Čechách, že budou dobře zaplaceni a poskytnou jim i střechu nad hlavou. My jsme přijeli po roce 1946. Chtěli jsme zapomenout na ty hrůzy, které se nám staly. V té době mi bylo osm let, pamatuji si to dobře. Přijeli jsme na Rokycanské nádraží. Já, máma, táta a sourozenci. Do školy jsem v té době už nechodila. Do školy jsem chodila krátce asi tři měsíce, v zimě. Neumím číst a psát. Dovedu se podepsat, napsat číslice a poznám pár písmen. Když už jsme byli v Čechách, nikdo nekontroloval, jestli chodíme do školy. Bylo krátce po válce a vše se teprve začalo znovu vytvářet. V naší rodině bylo prioritou, abychom se vzchopili, a proto rodiče velice tvrdě pracovali. Já jsem se starala o mladší sourozence a pomáhala mamince s domácími pracemi. Když mi bylo šestnáct, začala jsem také pracovat a od té doby jsem se nezastavila.
Jaký pro Vás byl život v Čechách?
Život byl dobrý, hodně jsem pracovala. Ve dvaceti jedna letech jsem se vdala. Postupně se mi narodilo šest dětí. Pět kluků a holčička. Bohužel, holčička zemřela po pár měsících a třetí syn dostal mozkovou obrnu. Až do důchodu jsem pracovala na dráze. Brzy jsem ovdověla, bylo mi necelých padesát. Od té doby žiji sama. Z dnešního pohledu jsem do důchodu odcházela relativně brzy. Bylo mi asi padesát čtyři. Ale už jako důchodkyně jsem si přivydělávala v hotelu jako pomocná kuchařka. Nějaký čas jsem pracovala v rokycanské nemocnici jako uklízečka. Ráda vzpomínám na období, kdy jsem pracovala na dráze. Tenkrát se konaly pro zaměstnance rekreační pobyty nebo výlety. Často jsme někam jezdili. V té době jsem to vnímala velice dobře a mohla jsem se někam podívat, mohli jsme si brát i člena rodiny sebou. V dnešní době se už asi podniky nestarají o své zaměstnance, tak jak to bylo tenkrát.
Vrátila byste se zpátky na Slovensko?
Bydlet? Ne, můj domov je už od osmi let v Rokycanech a tak to i zůstane. Od té doby, co jsme ve čtyřicátém šestém opustili Chrapkv, už jsem se tam nevrátila.
Rozhovor vedla Stanislava Miková.
Narodil jsem se 12. 7. 1961 v Rokycanech. Oba moji rodiče pocházejí z východního Slovenska. Oba se narodili v Prešovském kraji. Tatínek, Emil jako já, v Bábině Potoce a maminka v Chrapkově. Byly to malé vesnice kolem Terňi. Do Čech přijeli v roce 1946 se svými rodinami, jako malé děti. Tenkrát po válce byla všude spoušť. Různí pracovní náboráři z Čech jezdili všude možně, i na Slovensko a hledali lidi na zvelebování státu. Všude bylo plno práce a lidí málo a tak se plno romských rodin rozhodlo, že půjdou za lepším životem.
Moje celá rodina jsou hudebníci. Když po druhé světové válce přijeli, založili cimbálovou kapelu. Často zkoušeli u mojí babičky a já tam pořád byl a těšil jsem se, až zase budou hrát. S hudbou jsem rostl. S klukama jsme si brnkali po parcích, učili jsme se jeden od druhého kytarové akordy. Vlastní kytaru jsem neměl, chtěl jsem jí tak, jako když dnešní děti touží po telefonu nebo počítači. A tak mi ji nakonec maminka koupila a já mohl zkoušet akordy na svojí kytaru. Tenkrát mě škola moc nezajímala, nebyl jsem dobrý žák. Ne že bych byl hloupý, ale nepřipadalo mi vzdělání důležité. Bavila mě jen hudba. Bylo to jiné než dnes. Dnes je vzdělání a vzdělávání se ohromně důležité, ale v té době to tak nebylo. Věděli jsme, že až vyjdeme školu, tak máme práci jistou. Pracovat se muselo, kdo nechodil do školy, tak pracoval. V průmyslu nebo v zemědělství. Tenkrát, za komunismu, byl takový zákon. Kdo nepracoval, šel do vězení za příživnictví. S klukama jsme poslouchali moderní písničky, měli jsme rádi i big-beat a Stevie Wondera. Nejen, že jsem měl rád tu naší tradiční hudbu, ale rád jsem v té době poslouchal i modernu. Hráli jsme vše, co hezkého jsme slyšeli. Neměli jsme žádnou aparaturu, hráli jsme přes radia. Amatérsky ve sklepě.
Jednou jsem přišel na křtiny mému bratranci, hudbu zajišťovala cimbálová kapela, ale chyběl jim basista. A tak mi primáš říká: „Pojď s námi hrát, chytni tu basu a zkus to“. Zkusil jsem to a překvapivě mi to šlo, hudebníci se po sobě nevěřícně dívali. Primáš mě učil a pod jeho vedením jsem se stal členem hudebního tělesa. Hráli jsme tradiční romskou, slovenskou lidovou hudbu. Čardáše na svatbách, halgáta – pomalé smutné táhle písně na pohřbech. Účastnili jsme se festivalů. Hrál jsem s nimi osm let. Do té doby, než Věra Bílá začala zkoušet nový hudební styl. Tak jsme s bratranci hráli jen na španělské kytary a všichni včetně Věry jsme zpívali. Po čase jsme toho nechali, rozpadli jsme se. Zkoušel jsem to s jinou kapelou. Také ji tvořila širší rodina, ale pak se stalo něco nečekaného. Zuzana Navarová v té době kontaktovala Věru a pozvala ji na svůj koncert v Lucerně jako hosta. Znala ji už dlouho a sledovala její pěvecký vývoj. Měla různé nahrávky Věry z radií. Po koncertě jí řekla, aby dala znovu kapelu dohromady a tak se také stalo. „Byla by škoda, kdybyste to nerozjeli“.
Bylo to krátce po revoluci. V roce 1991 vznikli Kale a já tam začal hrát na baskytaru. Hráli jsme na festivalech, na zábavách. Po nějakém čase se Zuzana vrátila do Rokycan a oznámila nám, že s námi nahrávací společnost BMG natočí album. Stala se naší producentkou a my jsme zkoušeli každý den po práci u Věry doma, až do večera. Po pár měsících intenzivního zkoušení jsme skutečně natočili CD. Toto první CD jsme nehráli my, tenkrát jsme měli nástroje v dezolátním stavu. Nahráli ji známí muzikanti z Prahy. O to víc jsme se museli soustředit na zpěv. Druhé album jsme nahráli i nazpívali sami. Album bylo velice úspěšné a získali jsme zlatou desku. Koncertovali jsme převážně v zahraničí. Vystupovali jsme ve 33 státech. Amerika, Kanada, Indie, Turecko… Se skupinou jsme toho zažili opravdu hodně a dost jsme toho viděli. V roce 2005 jsme my, skupina Kale, ukončili spolupráci s Věrou Bílou. Šla svou vlastní cestou. Naše skupina zůstala. Reprezentovali jsme Čechy a Romy ve světě dlouhé roky. Stále hrajeme, ale v současné době se věnuji literární tvorbě.
Narodila jsem se 28. 4. 1925 v Terňi. Terňa byla kousek od Babina potoka, odkud pocházel můj táta Josef Červeňák, za Rakouska-Uherska patřil k armádě. Bylo to dobré místo k životu. Nebylo moc peněz, naši se dřeli, ale přesto žili. Nebylo moc romských dětí, které by navštěvovaly základní školu. Mě se to poštěstilo a do té školy jsem chodila velmi ráda. Naše paní učitelka byla mladá Češka. Velice krásná a hodná ženská, jmenovala se Anča Michálková. Mladí kluci z vesnice kolem ní kroužili jako supi.
Nadešel rok 1939, Slovensko se osamostatnilo. Vznikl Slovenský štát, jehož představitelem prezidentem se stal římsko-katolický kněz Josef Tiso. Pamatuji si, že všechny Čechy okamžitě vyhostili, byli nežádoucí, a tak si ta milá paní učitelka musela sbalit a měla 24 hodin na to, aby opustila Slovensko. Pamatuji si na policistu Tobolu, také musel opustit vše a odejít. Kam se poděli ti mládenci zamilovaní? Obrátili a stali se z nich gardisti.
Nám Romům začalo peklo na zemi. V roce 1940 jsme si uvědomovali tu nevraživost vůči nám a nebohým Židům. Rasismus gradoval. Na žádnou školu jsem se nedostala, i když jsem byla mnohem lepší než sedlákova dcera. Nikam mě nevzali. Z vlaku nás vyhazovali, autobusy Romy nebrali a v hospodě by nás neobsloužili. Nemohli jsme si nikde stěžovat, neměli jsme zastání u nikoho.
Bída a hlad byl neskutečný po celou dobu války. Žili jsme nedaleko vesnice a sbírali jsme na poli shnilé černé brambory. Kirňavky. Vybírat jsme si nemohli, a tak se ty brambory oloupaly a udělalo se z toho těsto na placky – marikľa a to jsme jedli a čistou vodu pili. Když jsme se vydali do vesnice, pouštěli na nás psy, ale ne všichni. Gardisté. „Půjdete na mýdlo a na gumu“, na nás křičeli.
V roce 1943 nás obklíčili Němci, ženy stály na jedné straně a muži na druhé. S nimi tam byl doktor z Prešova, jmenoval se Kvačanský. Řekl, že Romové jsou nemocní, roznášejí tyfus a tak nám všem oholili hlavy. Nebyla to žádná pravda, i když jsme jedli jen shnilé brambory a pili jsme vodu, byli jsme zdraví, ale hladoví. Nesměli jsme do města, zbili by nás a ostříhali a ještě navíc vystříhali kříž na hlavě.
V té době se ve vesnici zdržovali Němci, a když si vypili, všelijaké árijské teorie a čistota rasy šla stranou a neváhali znásilnit nějaké romské děvče. V noci nás přepadávali, utíkali jsme před nimi přes potok v té zimě. Pamatuji si na svého otce, který uchránil svoji dceru a mou sestru Irmu před znásilněním. Oblékl ji starý kabát, vycpal ji hrb, z brambor vyřízl dva čtverečky a ty ji nasadil na zuby. Zamazal ji sazí a uvázal ji šátek kolem hlavy. Večer esesák přišel, značně upravený. Otočil sestru a lekl se. „Fůj, bosorka“. Jiné ženy neměly to štěstí. Jednou vtrhli Němci ke Škiparaně, měla mladé dcery. Znásilnit chtěli všechny i Škiparaňu. Můj táta to nevydržel a běžel do Prešova. Šel na velitelství eses. Díky tomu, že sloužil kdysi u armády, uměl německy. Stál se zázrak a ty Němce, kteří znásilnili děvčata, odveleli.
Přes den chodívali ženské „po žebráňu“, jak se říkalo. Někteří dali, třeba hrstku brambor, někteří nic, někdo trochu mouky, někdo pustil psa. Říkali: „pomodlíš se, znáš otčenaš?“ S tím, co vyžebraly, došly domů. V létě byl dlouhý den a než takhle obešly všechny, měly alespoň trochu brambor. Ale když doma bylo hodně dětí, tak se stávalo, že na ty poslední, kterým se mísa dostala, nezbylo. Vařily se placky, halušky. To co bylo, někdy vůbec nic. Ještě dnes, když si vzpomenu, je mi líto těch ubohých dětí. Kdybychom měli v té době chleba, byl by to svátek, nebo halušky s tvarohem.
V roce 1944 nás práce schopné všechny nahnali do vagónů, byly bez oken. Jako s dobytkem s námi jednali. Byly to takové, které převážely židy do koncentráků. Nevěděli jsme, kam jedeme, měli jsme strach. Nejdříve nás přivezli do Sabinova a jeden den všichni strávili ve vězení, kde dostali od gardistů, co proto. Potom nás všechny přivezli do 30 kilometrů vzdálené Plavče. Pamatuji si na ten obrovský most, obklíčen kolem dokola, všude Němci se samopalama. Byl to pracovní tábor. Celý tábor byl postaven z dřevěných desek, v barácích byly dřevěné pryčny a na tom se spalo. Na zemi sláma. Ráno přišli Němci začali křičet – ,,lose, lose?? arbeit“. Rychle, rychle, do řady vyrovnat, lopaty na záda pochodem vchod a zpívat. Museli jsme kopat zákopy. K jídlu jsme dostávali pomyje a malinký kousek chleba. Pracovat se muselo, když jsme přicházeli z práce, nebylo kde se umýt. Tak to bylo den za dnem. Nejhorší na tom všem bylo, že Němci nebyli tak sadističtí, jako gardisté – Slováci. Znásilňování, mučení, bytí. Každodenní chléb. Stávalo se, že mladé dívky byly přijímané k oficírům posluhovat, uklízet jim kanceláře. Ty ženy byly ubohé, dělali s nimi hrozné věci, ale nejdříve je hadicí opláchli, aby byly čisté. Neměly na výběr, zachránily si život. Kdybychom nešli ráno do práce, byli bychom bytí, tak že bychom se týdny nezvedli, nebo rovnou zastřeleni. Utéct se podařilo málo komu. Na každých dvacet kroků stál Němec se samopalem.
Pamatuji si, že se to podařilo Ireně Tomášové s manželem a jejímu bratru Karoľi Daňovi, byli to sourozenci Andreje Giňi. Utíkali večer, nohy omotané slámou, boty nebyly. V lese byli pět dní. Díky Bohu je nechytili, to by byla jistá smrt. Karoľ tou válkou utrpěl, následkem skrývání v různých bažinách, bytí a zimy přišel o pár žeber. Uhnily mu.
Spousta Romů, kteří prošli táborem, velice brzo zemřeli, hlavně muži, a to krátce po válce.
Nevím, co by bylo, kdyby válka dál pokračovala. Dopadlo by to velice smutně. Zemřeli bychom hladem a bitím. Nakonec by nás povraždili jako Židy.
Když nás osvobodili, to byla taková radost, všichni plakali. Romové se snad neměli radši než v tu chvíli. Objímali se a líbali. Sice už je to moc moc dávno, ale pamatuji si to jako by to bylo dnes.