Rozšířená rodina olašských Romů, z podskupiny koňských handlířů, tzv. Lovárů, se pohybovala v žateckém okrese již od začátku 50. let 20. století. Tvořili ji bratři Antonín (s přezdívkou Vido) a Juraj Horvátovi, kteří byli oženěni za dvě sestry: Antonín za Kulušu a Juraj za Barboru Stojkovou, a dále rodiny jejich dětí a vnoučat. Jejich kořeny sahají ze strany rodiny bratrů Horvátů do západoslovenského okresu Trnava. Rodina sester Stojkových měla domovské právo v trenčínském okrese, v obci Trenčianská Teplá a Dobrá u Trenčianské Teplé. Obě sestry si vzaly bratry Horvátovi již před druhou světovou válkou. V předválečném období se věnovaly obě rodiny obchodu s koňmi v oblasti zejména severní Moravy, vyrážely i do dalších oblastí Česka a západního Slovenska. Po rozpadu Československa na jaře 1939 byly tyto rodiny nuceny vrátit se zpět na Slovensko a přečkat válku v obci Bohdanovce, kde měli oba bratři zapsané domovské právo. Brzy po válce Bohdanovce opustili a vydali se opět za obchodem do Čech. Doba po válce ovšem nebyla pro kočovné koňské handlíře příznivá a místní úřady i obyvatelé kočovné Romy odevšad vyháněli.
V poválečném období docházelo v celém Československu k migraci Romů z válkou zasaženého Slovenska do českých zemí, za prací a lepším životem. Žatecko v tomto nebylko výjimkou. V rámci okresu Žatec se na začátku 50. let pohybovalo také několik rodin kočujících Romů ze skupiny Lovárů – olašských Romů. Ti byli místním úřadem trnem v oku a byli označováni za nejproblematičtější skupinu ze všech Romů. Důvodem bylo, že nejméně vyhovovali profilu řádného pracujícího socialistického občana.
Podle záznamů národních výborů se v okrese rodiny kočujících Romů zdržovaly během roku 1951, pak ale z okresu odešly a už v roce 1952 se v žádné z obcí v okrese nebyl zaznamenán jejich pobyt. K jejich návratu do Žatce došlo v druhé polovině 50. let, kdy se Romové utábořili se svými maringotkami na místě zvaném Ostrov u řeky Ohře. Zde byli nuceni zřejmě na nátlak úřadů zůstat. K tomu došlo pravděpodobně ještě před soupisem kočujících a polokočujících osob prováděným celostátně v únoru 1959. Ostatně tomu napovídá skutečnost, že byl úřadům znám jejich přesný počet známý již v srpnu 1958, když probíhala zmiňovaná schůze byra OV KSČ. V té době v celém žateckém okrese žila pouze jedna rozšířená rodina olašských Romů – Lovárů. Jednalo se právě o těchto 5 (nukleárních) „kočovných“rodin (28 osob) z rodu Stojků – Horvátů.
Olašští Romové z uvedené rodiny byli vzati do soupisu v Žatci dne 4.2.1959. V archivních fondech SOA Louny jsou uložené pouze dva[1] soupisové listy, 1)rodiny Antonína (Vida) Horváta, jeho ženy Kuluši a jejich šesti dětí, a 2) Josefa (Bakra), jejich dospělého syna. Dozvíme se, že všichni společně žili v maringotce v lokalitě Žatec – Ostrov, nemají řidičský průkaz ani licenci. Koně nejsou v soupisových listech zmiňováni, což evokuje možnost, že byli zabaveni úřady.
Ač měl národní výbor povinnost sehnat bývalým kočovníkům vhodné ubytování, tyto rodiny zůstaly žít v maringotkách stojících na stanovišti na Ostrově v Žatci ještě několik let po soupisu.
V souhrnné Zprávě o současném stavu mezi občany cikánského původu v Žatci (červenec 1962)[2] je zaznamenáno, že v maringotkách u náhonu žijí 4 rodiny se 24 osobami, které se MěNV opakovaně snažil rozestěhovat, avšak podle vyjádření MěNV nebyly v Žatci vůbec volné byty[3]. Z toho důvody proběhlo několik pokusů o přesídlení Romů z těchto rodin do okolních obcí. Jedním z nich byl plán z června 1962 přestěhovat tyto rodiny do doosídleneckých domků v Kryrech a Blatně, kde se měli zavázat pracovat na státním statku. Dochovaný plán obsahuje jmenovitý seznam šesti rodin/ 33 osob/ s cílovými obcemi jejich přesunu.[4] Všichni patřili k rozšířené rodině Horvátových a Stojkových.
Žádné stěhování se však nekonalo, a podle dochovaných archivních zpráv bydleli někteří žatečtí olašští Romové v maringotkách ještě v létě 1966[5], i přes to, že se již v roce 1963 podařilo jedné z těchto rodin (Juraje Horváta) přestěhovat se do domu v centru Žatce.
Vynětí rodin olašských Romů ze soupisu kočujících osob
Osoby vzaté do soupisy měly podle zákona možnost požádat o vynětí ze soupisu. O takové žádosti však musely rozhodnout národní výbory, které si pro tento účel vyžadovaly stanoviska o situaci příslušné osoby a její rodiny z různých stran: od zaměstnavatele, místního národního výboru nebo veřejné bezpečnosti. V praxi bývaly žádosti o vynětí zejména dříve kočujícím rodinám Lovárů opakovaně zamítány.
Z 25 olašských Romů, u kterých je v příslušných archivních složkách k dispozici datum jejich vynětí ze soupisu, došlo k vyjmutí z evidence u 3 osob v roce 1963, u dalších 8 osob v roce 1964 a u 14 osob až v roce 1966[6].
První ze žateckých olašských Romů byla ze soupisu vyjmuta rodina Juraje Horváta, který v té době již pět let pracoval u n.p. Konstruktiva. Podnik ho označil za dobrého dělníka s dobrou pracovní morálkou, žijícího spořádaným životem a doporučil kladné vyřízení. Jednalo se zároveň o pouze tříčlennou nukleární rodinu, která se jako první přestěhovala do bytu v centra města.
Naproti tomu rodině jeho bratra Antonína Horváta byla žádost o vyjmutí ze soupisu několikrát zamítnuta. Poprvé ji neschválil ONV Louny v listopadu 1962, kdy konstatoval: „Bylo zjištěno, že pracovní morálka a chování vaše ani celé vaší rodiny není takové, aby mohlo být Vaší žádosti o vyjmutí ze soupisu vyhověno[7]“. Další zamítnutí následovalo v říjnu 1963, kdy okresní komise ochrany veřejného pořádku konstatovala, že: „rodina není ještě natolik převychovaná, aby splňovala všechny podmínky k tomuto vyjmutí. Je dokonce nebezpečí, že po vyjmutí by se vrátila ke kočujícímu životu“[8]. V době těchto žádostí o vynětí rodina stále ještě žila v maringotce na místě zvaném Ostrov u Ohře: adresa doručení dopisu o zamítnutí žádosti zní pouze: Žatec /maringotka/. Právě to mohl být jeden z důvodů pro zamítnutí, ačkoliv nebyl přímo uveden. Rodina byla vyňata ze soupisu až v následujícím roce 1964, kdy se již přestěhovala do bytu v centru města[9].
Uvedené příklady ukazují, že bydlení v obytných vozech nebo maringotkách znamenalo významný faktor bránící vyjmutí z evidence kočovných a polokočovných osob. Většina olašských Romů v Žatci, ale stejně tak i v sousedních Lounech, byla vyjmuta ze soupisu až po přestěhování se do běžné zástavby.
[1] SOA Louny, ONV II Louny, karton 332.
[2] SOA Louny, ONV Louny II karton 332. Zpráva téhož názvu od MěNV Žatec pro ONV Louny, přijata v ONV dne 9.7.1962. 774-776
[3] SOA Louny, Okresní prokuratura Louny r. 1960–1965, Inv. č. 26, Pd 460, k. 5. Zápis schůze komise pro občany cikánské národnosti, zpráva MěNV Žatec pro ONV Louny z 9.7.1962.
[4] SOA Louny, MNV Žatec, Aktiv pro řešení cikánské otázky. Dosídlenecké domky v Kryrech a Blatně obč. cik. původu, ze dne 5.6.1962.
[5]SOA Louny, fond ONV Louny II, karton 332.
[6] SOA Louny, ONV Louny II Vnitř 608 k. 331.
[7] Ibid: Vyjádření ONV k žádosti A. Horváta o vyjmutí ze soupisu podle zák. 74/1958 – zamítnutí (14.11.1962).
[8] Ibid: zamítnutí ze dne 2.10.1963.
[9]Ibid: schválení ze dne 21.4.1964.