Praha – příběhy pamětníků

Troufám si říct, že jsem plně integrovaná Romka. Narodila jsem se v Hořicích, je to krásný kraj v Podkrkonoší, nejkrásnější město na světě, město kamenné krásy, a myslím, že i to mě trochu formovalo. Máme tam sochařskou školu a trošku to ve mně probudilo zájem o Prahu, protože tam většinou studovali kluci z Prahy.

Na dětství nevzpomínám ráda, protože nás bylo doma šest, moc jsem si nehrála, Jsem nejstarší dcera, takže jsem vychovávala mladší sourozence, v deseti letech jsem vařila, pekla, smažila, prala, žehlila, byla jsem jako dospělá žena. Jelikož jsem měla všechny tyto domácí povinnosti, tak jsem strašně ráda chodila do školy, škola pro mě byla odreagování a odpočinek. Na základní škole jsem byla za hvězdu a až do osmé třídy, kdy jsem vycházela, jsem měla samé jedničky.

První tři roky jsem ale vůbec do školy chodit nechtěla. Bolela mě hlava, břicho, protože se mi děti posmívaly. Musela jsem ukázat, že umím líp, než ostatní. Tehdy tam bylo víc romských dětí, ale ty postupně přešly na zvláštní školu, protože nestačily v učení. Já jsem tam pak zůstala sama, ale našla jsem si kamarády a pak už bylo všechno v pohodě.

Můj tatínek neumí číst a psát, moje maminka má dvě třídy základní školy. Pro mého tatínka byl vrchol vzdělání, když šel někdo na učňák a byla z něho švadlena nebo kuchař. Mě chtěli dát na švadlenu. Můj výchovný poradce, protože věděl, že se dobře učím, tak mi doporučil střední ekonomickou školu. Řekl mi, že to zvládnu levou zadní, a já jsem si teda podala přihlášku na střední ekonomickou školu do Jičína, bez souhlasu rodičů, podepsala jsem si ji sama. Dopis o přijetí otevřela moje maminka a ptala se, „Co to je? To je nějaká kominická škola?“ Chodila jsem tam čtyři roky, odmaturovala a chtěla jsem jít studovat politickou ekonomii, ale jak už to bývá, zbláznila jsem se do krásného manžela a ten mi dal podmínku, že když půjdu studovat do Prahy, tak se se mnou rozejde a já jsem o něj nechtěla přijít, takže jsem se vdala, měla jsem děti a tak šel ten můj život.

Studovala jsem za hlubokého socializmu a dneska jsem tomu možná ráda, protože jsem nepociťovala takovou obavu, jestli dostuduju. Dneska je to hodně o penězích a tenkrát to bylo o tom, jestli na to mám hlavu. Rodiče nepotřebovali peníze na to, aby mě tam udrželi.

Tehdy jsem byla rarita. Jediná Romka v kraji, která studovala střední školu, chodily tam děti inženýrů a doktorů, já jsem mezi ně moc nezapadla. Prví dva roky to bylo hodně náročný, nicméně když viděly, že se jim vyrovnávám v učení, opisovaly ode mě, udělala jsem si dobrý jméno, pak už to bylo bez problémů.

Rodiče se s tím strašně těžko smiřovali. V pět hodin jsem vstávala, dva kilometry jsem to měla na autobus do Jičína… Domů jsem přijížděla kolem čtvrté, páté hodiny a to vadilo mojí mamince, protože jsem jim málo pomáhala. Nakonec to byl tatínek, kdo mě podporoval a chtěl, abych školu dodělala. To nebylo tak, že jsem přišla ze školy, hodila jsem tašku, pustila počítač, hodila nohy nahoru a dejte mi všichni pokoj, to jsem teprve začala makat.

Nejstarší bratr není vyučený, ale všichni mladší sourozenci mají minimálně učňák s maturitou. Kontrolovala jsem, aby měli všechno v pořádku.

Vždycky jsem měla štěstí na lidi kolem sebe. Vždycky se našel člověk, který mě podpořil a pomáhal mi a to bylo strašně důležité, protože jinak jsem byla na všechno sama. Na základní škole to byl výchovný poradce a na střední škole to byla moje třídní učitelka a profesor na angličtinu a politickou ekonomii.

Nejstarší bratr pracoval jako dělník, než se mu stal úraz, teď je mu padesát šest let. Bratr Jarko se vyučil soustružníkem, má maturitu, stal se z něj docela úspěšný starožitník, sestra Iveta se vyučila obráběčem kovů, pak šla na střední školu, asi ve čtyřiceti, dálkově studovala sociálně-právní, odmaturovala a letos v říjnu začne studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy romistiku. Má už přitom tři vnoučata. To je dobrej příklad toho, jak to člověk může dotáhnout daleko. Bratr Roman se vyučil kameníkem, nejmladší bratr Jára je vyučený zedník a má velkou stavební firmu.

Maturovala jsem v roce 1987 a pak jsem nemohla najít práci. I když jsem měla doporučenku, nevzali mě do banky, nechtěli mě ani jako pomocnou sílu. Nakonec jsem přes známosti nastoupila do laboratoře cukrovaru, po půl roce, protože mi to šlo, mě doporučili do bydžovské mlékárny, kde jim chyběl šéf instantu. Měla jsem na starosti dvacet čtyři ženských a sedm chlapů, bylo mi dvacet let. Byla jsem vyjevená, nicméně jsem tu práci zvládla, byla jsem tam dva roky. Pak se narodily děti, byla jsem doma, manželovi třikrát denně teplé jídlo. Provdala jsem se za gádža, moje děti jsou bílé, blonďaté. Neříkám, že se nesetkávám s tím, že by mi někdo dával něco najevo, ale já se otočím a nic si z toho nedělám. Už ne.

Po revoluci jsme začali s manželem podnikat, měli jsme velkoobchod se svářecí technikou, pak mě to ale omrzelo, chtěla jsem vyzkoušet něco jiného, tak jsem si řekla, že půjdu do práce a zkusím sociálno, protože jsem k tomu vždycky měla hrozně blízko. Vždycky jsem dělala tu poradnu, když se dělo něco v rodině, volali mně a chtěli rady ode mě, takže jsem se na to vrhla. Udělala jsem si kurz pracovníka v sociálních službách a přihlásila jsem se do výběrového řízení na Úřad městské části Praha 4. Přijali mě a v roce 2007 jsem tam začala pracovat a od té doby pracuju takhle po úřadech. Teď pracuju jako sociální pracovnice pro etnické menšiny na MÚ Prahy 14, takže nejvíc s Romy a cizinci.

My jako děti jsme nevěděly, kam patříme. Když jsme šly k rodině matky, tak s náma nemluvila rodina táty a naopak, tak jsme pak už radši nikam nechodily. Když se rodiče rozhodli být spolu, mamince bylo šestnáct, tátovi sedmnáct, v té době nebylo normální, že olašský Rom zůstane žít se slovenskou Romkou. To byly strašné boje, nejvíc se bránili Olaši, ona jim pošpinila rod. Maminka mojí mámy byla nešťastná, protože Olaši byli divocí, strašně se rvali, chránili svůj rod, bála se, s jakou rodinou se dají dohromady. V šestnácti se mi otevřely oči, že jsou to úplně jiné kultury. Olaští Romové jsou ortodoxní, víc drží tradice, rozdíl je v jazyce. Když na mě táta promluvil romsky a já mu odpověděla česky, tak mi jednu vrazil. Maminka se musela olašsky naučit. Já umím olašsky i slovenskou romštinu.

Přijatelná je pro mě kultura slovenských Romů. Olaši mají přísnou kulturu vůči ženám, ženy to u nich nemají jednoduché, musí být poslušné.

Babička byla ročník 1905, zažila toho hodně.  Měla šestnáct dětí. Tenkrát byly ale těžko dostupné léky, doktoři, tak jí deset dětí umřelo. Babička když vzpomínala na své mládí, spíš plakala, protože její život nebyl nijak lehký. Romové byli pronásledovaní, vzpomínala na to, jak se schovávali v lesích a dělali si bunkry, aby byli schovaní před nacisty za druhé světové války, ale i před Slovákama, kteří je nechtěli pouštět do vesnic, měli zákaz vstupu do měst. Babička se s rodinou přestěhovala do Čech kolem roku 1959, mojí mamince bylo tehdy asi dvanáct, maminka je ročník 1947. Tatínek s rodinou taky někdy v té době. Z tátovy strany byli skoro všichni v koncentračním táboře Osvětim a Dachau. Jeho strejdové, tety, babička, děda. Vrátila se jen jeho prababička a děda. Děda z toho měl traumata.

Vyprávění je přepisem povídání Dany E. Hruškové v rámci interkulturních dílen projektu Dějiny Romů ve výuce Romano džaniben.

Babička podnikala, měla pojízdnou prodejnu. Její rodina se podle všeho ve třicátých letech usadila v Praze v Michli, ale do té doby museli být kočující. Viděla jsem fotku, na které byli babička s dědou a za nimi vůz s plachtou a s koňmi. A pod plachtou byly hrnce, které prodávali. Pokud vím, jezdili po celé republice a prodávali hrnce, mísy a další zboží. Potom, když už byla babička starší, začala podnikat. Měla bratrství. Tak se tenkrát říkalo pojízdnému obchodu s potravinami. Jezdili s dědou v okolí Prahy. Když byly akce jako letecký den, tak si tam postavili stánek a prodávali tam. My jako děti, to si pamatuji ještě ze začátku padesátých let, jsme jezdívaly s babičkou a dědou do Bráníka, tam byl cukrovar. Oni měli tenkrát takový náklaďáček s plachtou a kupovali ve velkých krabicích cukrovinky v takových špalíčcích, říkalo se jim lesněnky. My to musely jako děti vážit a dávat do pytlíků. Babička s tím potom jezdila na podobné akce a tam to prodávala. Prodávala i za války, to ale musela dělat nějak pokoutně. Podomní obchod, něco takového. Babička musela být strašně šikovná.
Bydleli jsme v Michli, v ulici Pod Stárkou. Tam byla taková ohrada, kde bylo více rodin. Místní tomu říkali Habeš. Bydlela tam babiččina maminka, její děti s rodinami, moje matka, a ještě i další babiččina dcera. V té ohradě byly takové nízké kamenné domky postavené do elka, tam jsme žili. Mezi nimi byl velký dlouhý dvůr a bylo to ohrazené dřevěným plotem. Netekla tam voda, záchod byla taková bouda, kde běhaly krysy, takže jsem se tam bála jako holka chodit. V Habeši žili samí chudší lidi. My byli uprostřed té ohrady, naše romská rodina, napravo i nalevo bydleli normální lidi. Vedle té ohrady bydleli podnikatelé, kteří dělali takové kulaté oplatky. Ti naši rodinu podle všeho za války udali, že jsme Romové, protože jsme jim tam byli nepohodlní. V té době byli někteří lidé spolčení s Němci.
Na základě jejich udání sebrali maminku s dvěma malými dětmi. Maminka se jmenovala Karolína Fröhlichová, bratr Antonín a sestra Marie. Pak sebrali otce, Jana Fröhlicha. A dědu, Tomáše Ištvána. Sebrali také strejdy, ti také bydleli v té ohradě. Jeden z nich byl Jaroslav Hořínek. Všechny poslali do koncentračního tábora v Letech u Písku. V Letech byl také můj strýc, syn babičky, Václav Ištván. Ten byl dokonce na nucených pracích v Německu. A i další příbuzní. Matčinu nejstarší sestru sebralo gestapo do Pečkárny. Esesman ji nakopl, že letěla přes celou chodbu. Ona byla v nějakém spolku a přišlo na ně udání. To vše bylo na podzim roku 1942. Babičku nesebrali, protože zřejmě nevěděli, že je také Romka. Ona byla úplně bílá a měla české jméno, jmenovala se Stehlíková. Nikoho z její rodiny Stehlíků neodvedli.
Válku si sama nepamatuji, jen to, co mi vyprávěla maminka a další příbuzní. V Letech však začal můj život, maminka byla v době internace se mnou těhotná. Maminka ale o Letech nikdy nemluvila. Byla z toho psychicky špatná. V archivech píšou, že tam byla měsíc. Podle mě tam musela být déle, protože sestra měla nožičky jako tyčinky, když šla domů, to jsem viděla na fotkách. Můj bratr, v té době miminko, byl kost a kůže. Kdyby tam byl jen o něco déle, umřel by na podvýživu. To ještě říkávala babička, že podplácela nějakého bachaře, a že jim nosila za plot chleba a potraviny. Jinak by to bývali nepřežili. Oni už je chtěli odsunout z těch Let. Oni by tam bývali nezůstali. Jenže babičce se pak podařilo dostat maminku s dětmi, mými sourozenci, za úplatu ven. Bratr byl na tom nejhůř, babička myslela, že zemře, ale doktor říkal, že ne. Byl soukromý lékař a říkal: „Vařte mu silné polévky a určitě se z toho dostane.“ Léky tenkrát nebyly.
Když jsme se vrátili z Let domů, museli jsme se po celou dobu války ukrývat, protože naši sousedé v Michli nás mohli zase udat. Takže maminka s námi musela pendlovat všude možně, po různých lidech jsme žili, utíkala s námi do lesa a tam se s námi schovávala, protože se bála udání. Já byla miminko a všude se se mnou vláčela. Pamatuji si matně, že jsme žili na Bohdalci u jedněch lidí, kteří žili v zemi. To bylo něco děsného, to byla taková bouda, šlo se tam po schodech dolů. Maminka mi vyprávěla, že od léta 1943, kdy jsem se narodila, až do roku 1945, s námi chodila pořád po takovýchto lidech, protože normální lidé nás absolutně nepřijali.
Táta byl v koncentračním táboře osm měsíců. Maminka naštěstí měla svou matku, která jí pomáhala.
Děda zůstal v Letech také déle, ale on i všichni strejdové se naštěstí vrátili. Ale ani děda o táboře nikdy nemluvil. Jenom strejda Hořínek. Když jsme byly jako děti vybíravé, říkával: „Já bych ti přál koncentrák! Abys zažila to, že lezla myš a já tu myš snědl. O šlupky z brambor, o pomeje, o to jsme se prali.“.
V Habeši jsme bydleli ještě i po válce. Co si pamatuji, ostatní lidé nás brali špatně. Odtahovali se od nás. Byli jsme pro ně cikáňata. Já si z té doby po válce pamatuji hroznou bídu.
Táta se živil, stejně jako jeho rodina, kšeftováním. Jeho rodina byli němečtí Romové a po válce byli od nás odsunutí do Německa, zřejmě jakožto Němci. Kdysi byli koňskými handlíři, později obchodovali v Německu s látkami. Já mám v rodném listě, že můj otec byl kočí. Já jsem ale tatínka téměř nepoznala, až ve dvaceti letech, protože po válce, v roce 1948, utekl za svou rodinou do Německa. Nejdříve byli ve východním Německu, potom se nějak dostali do západního. Co mi říkala starší sestra, táta mámě slíbil, že pro nás přijde. No, a taky že po určité době poslal nějakého člověka, aby nás převedl přes hranice. Jenže maminka prý vzala sekerku a vyhnala ho, že v žádném případě, že prostě s cizím člověkem se sedmi dětmi přes hranice nepůjde.
Když táta odešel, maminka si po nějaké době našla přítele a babička, její máma, ji kvůli tomu vyhodila z domu. Úplně ji vydědila. Máma se s námi vláčela všude možně. Odstěhovala se na Bohdalec, do místa, kterému se říkalo Bosna. To je, jak je Vršovický most, v tom místě bydleli chudí lidé, bylo to tam hrozné. Pak nás maminka zase vláčela do Slatin, to je za Bohdalcem, tam jsme chodili potom i do školy. To už jsme ale my starší byli více u babičky. Já tam za mámou ale chodila, babička mi dávala třeba padesát korun, abych jí je přinesla na jídlo. S tím novým přítelem měla potom máma trojčata, ale dvě děti hned po porodu zemřely a nejmladší sestra, která přežila, byla slaboučká, byla dlouho v inkubátoru a téměř neviděla, měla snad dvacet dioptrií.
Maminka měla opravdu těžký život, hodně trpěla. Po tom všem onemocněla a zemřela v 31 letech, v roce 1953. Mně bylo deset roků. Když umírala, prosila babičku, aby si vzala tu nejmladší sestřičku k sobě. Sestra měla půl kila a byla tenkrát v nemocnici na Karlově. Ten doktor, který ji vypiplal, si ji chtěl osvojit, ale babička to nedovolila, chtěla splnit přání mé maminky.
Po maminčině smrti se nás všech ujala babička. Měla na sebe napsaných osm dětí. Té nejmladší byly v té době tři roky, ale vypadala jako půlroční. Babičce bylo 47 let. Lidé v okolí nás ale nepřijali. Byl to hrozný život. Když přišel komunismus, byla měnová reforma, babička přišla o peníze. Naštěstí se babičce podařilo koupit zavčasu rodinný dům na Bohdalci, takže jsme měli kde bydlet.
Bratři se museli vyučit, na to dbal děda. My holky ne. My se musely starat o mladší sourozence, protože babička s dědou museli vydělávat peníze. Jenže jako podnikatelka měla babička v padesátých letech utrum. Zůstala bez práce. A představte si, že jí později dali důchod stovku.
Tenkrát nás stát chtěl vzít všechny do ústavu, ale babička řekla, že v žádném případě. Takže to děda musel táhnout sám, babička se o nás musela starat. Ale to vám řeknu popravdě, aby nás uživila, kšeftovala na černo. Prodávala látky. Ale to bylo opravdu jednou nohou venku a druhou v kriminále.
Děda s jedním strejdou se pak živili tím, že sváželi zvířata pro výzkumný ústav, od lidí, co už je doma nechtěli. To bylo let, co to dělali. Děda taky pracoval na stavbě Stalinova pomníku a po Praze chodil rozsvěcet pouliční lampy. Každý rok jsme jezdili do Varnsdorfu na sena, aby si babička s dědou přivydělali. Nakonec se jim celkem dařilo, koupili překrásnou hrobku. A v šedesátých letech si postavili překrásnou chatu, u Jílového. My tam jezdili jako děti pomáhat při stavbě.
My, starší holky, jsme jim musely také pomáhat s mladšími sourozenci. Nejstarší byla moje sestra Marie Chadrabová, takže ta se starala o nás. Potom se vdala a odešla z domova. Musela jsem nastoupit já. Takže jsem vyšla osmou třídu a zůstala jsem doma. Tím pádem jsem se nevyučila, nic. To se odrazilo i na mém životě, protože jsem nic neuměla, akorát mně zbylo, jak se říká, koště do ruky. Já jsem byla v dětství vždycky aktivní a zvídavá, chodila jsem na zdravotnické kurzy, všechno jsem chtěla dělat. Chtěla jsem se vyučit, něčím se stát. Když jsem to řekla babičce, dala mi facku, že jsem si vůbec dovolila to říct. To, že mi to babička nedovolila jít studovat a zapikolovala mě doma, pro mě byla rána. Už jsem jen hleděla, kdy budu moci odejít z domova.
Vdala jsem se v osmnácti. Vzala jsem si muže, který byl o patnáct let starší, a hned jsem odešla z domova. Bydleli jsme na ubytovně na Václavském náměstí, takový krásný cihlový dům to byl, manžel tam měl jednu místnost, on byl do té doby svobodný, a já jsem si tam připadala jako v království. Můj manžel byl Čech, od Tábora, byl cukrářem a pracoval v menze v Opletalce. Já jsem na začátku šedesátých letech nastoupila do Rudého práva do expedice. Ale nebyla jsem u strany. Dělala jsem tam mnoho let.
Jednoho krásného dne večer, to mi bylo asi dvacet jedna let, někdo zaklepal na dveře. Objevil se tam takový mužík. Byl to můj táta, ale já jsem si ho už nepamatovala. Naposled jsem ho viděla v pěti letech. Zrovna nesvítilo světlo, vypnuli elektriku a my tam byli o svíčkách. A já mu říkám: „Co si přejete?“ A on mi říká: „Ty jseš Fröhlichová?“. Já říkám: „No, o co jde?“ a on: „No, já prej jsem tvůj táta.“ No tak jsem na něj koukala a nevěděla jsem, jak se mám tvářit. Šestnáct let jsem ho neviděla.
V šedesátém osmém roce mě pak pustili spolu se sestrou za tátou na návštěvu do Německa. Musím říct, že když jsem viděla, jak tam žijí, byla jsem pak ráda, že máma tenkrát toho pána, co nás měl převést přes hranice, vyhodila. Tátova rodina žila na okraji města Norimberku, v takové ohradě, kde žili Romové se svými vozy. I můj táta takhle žil, ve voze. To byl starodávný dřevěný vůz, taková menší maringotka. To zapřahávali za koně, i když potom už měli i auta. Když jsem to viděla, byla jsem ráda za to, jak jsme žili my v Praze. V těch šedesátých letech už se tam Romové přizpůsobovali, to už si tam stavěli i baráky. V jeho rodině se držely staré romské tradice. Mluvilo se tam výhradně romsky. My jsme se s nimi nedomluvili. Oni nás brali trochu jako podřadné lidi. Jeden bratranec se svou ženou si třeba dovolili to, že nám dali košík prádla, ať jim to jdeme pověsit. Já lezla po kolenou a šůrovala jim podlahu. To my bychom si tady vůbec nedovolili. Cítili se nadřazení. Já pak řekla sestře, že už tam v životě nepojedu.
Na tu dobu vzpomínám jako na hezkou dobu. Pracovala jsem mnoho let v tom Rudém právu. Měla jsem syna, který nechtěl chodit do školky, takže jsem pracovala v noci, abych s ním mohla být přes den doma. Tak to zůstalo až do jeho vojny, stále jsem dělala jen na nočních směnách. Já si v tom podniku zvykla, lidé tam ke mně měli hezký vztah, měli mě rádi. To dneska neexistuje. V domě, kde bydlím, v paneláku na okraji Prahy, mě všichni posuzují podle toho, že jsem snědá. Já tady bydlím třicet let, ale ti lidi mě nepřijali.
To, co já jsem zažívala po válce, dnes zažívám znova. Žiji úplně sama, nemám kamarádku. Dokonce mi jedna, co jsem se s ní kamarádila dvacet let, řekla: „No, ty jsi chytrá Cikánka“. Ve mně se něco úplně uzavřelo. Kdybych já někomu něco udělala! Já žiji slušně a mám doma čisto. Přesto, to jednání. Já z toho mám hrozné trauma. Ani nechci říct své současné jméno, protože se bojím. Byl to opravdu těžký život. Mně se ta doba dneska vrací.

Jmenuji se Rudolf Harvan, jsem z Telgártu, okres Brezno. To je na středním Slovensku, v horním Pohroní, kolem tam jsou samé hory a lesy. Předtím se to jmenovalo Švermovo. Narodil jsem se v roce 1938, těsně před válkou. Bydleli jsme v romské osadě. Tehdy tam nebylo moc Romů, jen asi patnáct domků, takových kolib ze dřeva. Doma nás bylo nás opravdu hodně. Měl jsem sedm bratrů a jednu sestru. Práce tehdy nebyla, tak maminka chodila do vesnice ke gádžům. Tatínek občas práci sehnal, jindy zase ne. Většinou pracoval u statkářů na poli. Dělal vše, co bylo potřeba, pomáhal se senem, s bramborami… Takovéhle práce dělal, abychom měli co jíst. Maminka chodívala po žebrotě.  Někdy přinesla chleba nebo nějaké jídlo v kastrolku či v uzlíku. No, a z toho jsme jedli všichni.  Byl to těžký život. Neměli jsme domy, ale chatrče sbité z prken nebo jen ze dřeva o jedné místnosti. Bylo nás tam v té jedné místnosti i deset, spali jsme na zemi. Na zem jsme si dali seno nebo slámu a na tom jsme spali. Nebylo co jíst, ani jsme neměli, co si vzít na sebe. My děti jsme měly košilky nebo nějaké oblečení, které nám lidé darovali. Bosí jsme chodili v zimě i v létě. Do školy jsme nechodili, protože v zimě to nešlo – neměli jsme co na sebe. Romové bydleli nedaleko za domy Neromů, ale vztahy jsme měly dobré.

Já si osobně nepamatuji, jak začala válka, ale znám to z vyprávění. Tatínek a bratři nám vyprávěli, že z výboru přišel papír, že muži starší osmnácti let musí jet do Brezna a hlásit se jako vojáci. Po jeho obdržení tatínek a další muži odjeli do Brezna, dostali výstroj a šli bojovat. Nevím, jak to tenkrát bylo, prý byl někdo z nich v lesích u partyzánů a někdo bojoval během Slovenského povstání jako voják. Moc si toho nepamatuji, byl jsem malý. Oba moji bratři byli od začátku u partyzánů. Byl tam nějaký podplukovník nebo plukovník, který je vzal k partyzánům. Bylo mezi nimi více Romů, ne jenom oni. Ale tatínek byl během povstání voják. Říkal, že byl v Bystrici, a tam asi bojoval. Tatínek nám vypravoval, že když odtud odešel do Bánské Bystrice, že chodil se samopalem po městě, že tam hlídali město. Díky Bohu se ani bratrům ani otci nic nestalo.

Pamatuji si, co se stalo na konci války. Němci už byli v Brezně nebo někde poblíž a gádžové od nás o nich už věděli. Tak na nás volali: „Cigáně, potě skoro preč, bo už Němci sú tu.“ V té době jsme zůstaly doma jenom děti, matky a naše babičky, protože muži, otcové a starší bratři byli odvedení do Brezna. Sedláci také utíkali pryč před Němci, a s sebou si vzali krávy. Všichni společně jsme utekli na Redovský vrch. Bylo to takových patnáct kilometrů, přes les, a ten byl hrozně hustý. Bylo to myslím někdy v říjnu, už bylo chladněji, nebylo už takové teplo. Gádžové nám půjčili sekeru a my starší děti jsme osekaly ze stromů chvojí a na tom jsme spali a taky jsme se tím přikrývali. Tak takhle jsme tam žili. Byli jsme tam myslím víc jak tři měsíce. Bylo dobré, že tam někteří sedláci měli i krávy a občas nám někdo z nich dal trochu mléka. Byly tam někde kupky sena, ve kterých se někteří gádžové schovávali, ale my Romové jsme byli většinou venku. Velký ohně jsme dělat nemohli, protože jsme se báli, tak jsme si dělali malinké ohníčky, a jedli to, co člověk chytil v lese, třeba zajíce nebo co já vím. Jednou chytli gádžové, asi tak čtrnácti, patnáctiletí kluci, divoké prase a zabili ho. Ale každému dali. Ať to byl gádžo nebo Rom, každému z toho masa dali. Ještě rostly i houby, tak ty se taky vařily. Celou vesnici nám vypálili. Viděli jsme z dálky z toho kopce, jak hoří celá vesnice. My děti jsme společně s dětmi sedláků vylezly na stromy a pozorovaly, jak to všechno hoří. To bylo hrozné. Celou vesnici nám vypálili. Nám Romům některé domky, chatrče, zůstaly, ale ne všechny.

Vím, že v lesích bylo hodně partyzánů. U nás jsou všude kolem dokola jen samé lesy. A v těhle lesích byli taky partyzáni. Mnoho jich ale nepřežilo, postříleli je. Tam, kde jsme byli my, na Redovském vrchu, nebyl ani jeden partyzán. Rusové se do Telgártu vůbec nemohli probojovat, protože tam jsou tři tunely a jeden z nich je jako osmička. A do té osmičky se s těmi všemi tanky a děly nemohli vůbec probojovat. Ani partyzáni, ani Rusové. Nevím, jak to bylo přesně, ale prý tam zahynulo hodně Němců. Převáželi na autech kanóny, tanky a všechnu tu výzbroj. A pak už byl klid. Z těch lesů jsme se po dvou nebo třech měsících vrátili zpátky do vesnice. A viděli jsme, kolik zvířat se válelo zabitých v potoce – husy, slepice i krávy a prasata. To měli Romové radost, že bude co jíst. Všichni byli vyhladovělí a tak tahali zvířata z vody a jedli je. Naše chatrč neshořela. Zůstaly ještě asi dvě nebo tři další. Ostatní ale shořely, Němci celou vesnici vypálili. Mezi sedláky byli i gardisti, ale bylo jich docela málo. Co si pamatuju, tak to byli asi tři lidi. Ti ale na konci války utekli pryč, odešli spolu s Němci. Většina Neromů v Telgártu ale byli opravdu dobří lidé. Pomáhali nám za války i po válce. Když skončila válka, nebylo žádné jídlo, ani se nemohlo nic zasadit na polích, všude byly granáty a různé zbraně, bylo to moc nebezpečné. Byli jsme kost a kůže.

Práce po válce nebyla, to až tak za tři, čtyři roky se začala opravovat vesnice. Cesty nebyly, museli tehdy opravit i cesty. Jenže ty první tři, čtyři roky nebyla vůbec žádná příležitost k práci, to se jen žebralo. Maminka chodila ke gádžům po žebrotě. Nevím, jestli znáte, jak se dělaly dřív pro gádže ty šňůrky? Maminka si takhle k posteli přibila hřebík, prkýnko a vyráběla šňůrky. Celé noci to dělala a hned ráno už šla do vesnice a prodávala to. Dostávala za to kousek slaniny nebo chleba. Později jezdili všichni za prací do Brezna, do Bánské Bystrice, jezdilo se vlakem. Už bylo lépe.

Můj otec hrál na housle. Hrál jak první housle, tak i na basu. Po válce koupil housle a museli jsme hrát. Museli jsme cvičit i desetkrát denně. Ti bratři, kteří už uměli hrát, tak nás museli učit. Tatínek byl moc přísný a chtěl po nás, abychom hráli co nejlépe. Jeden bratr hrál taky první housle, ale ten uměl hrát výborně. Bratr, který už zemřel, hrál kontra a ještě jsme měli bratra bubeníka. Když mi bylo čtrnáct, patnáct let, chodili jsme hrát. Já jsem hrál na cimbál. Chodili jsme celá kapela, bylo nás dohromady sedm. Byla to dřina! Ale řeknu vám, můžu tatínkovi do nebe děkovat, budiž mu země lehká, že nás to naučil. V tu dobu byly u nás čtyři kapely, které chodily hrát. Chodilo se po celé vesnici. Nebo až do Šumiacu jsme chodili, to bylo sedm kilometrů. Tak se tenkrát žilo.

Teď vám povím, jak se kdysi slavily u Romů Vánoce. Když jsem byl malý, tak na Vánoce nebylo nic, měli jsme prázdný stůl. Bylo na něm jen to, co maminka vyžebrala. To bylo všechno. Černý chléb nebo já nevím co. Mléko bývalo vždycky, protože ženský chodily k hospodyním pro mléko. A vařily pepu. Víte, co je to pepa? Nevíte! To se do hrnce daly brambory, přidala se k tomu mouka a tomu jsme říkali pepa. Maminka to dala do mísy, protože tehdy jsme neměli talíře jako dnes. Mám dnes doma takových dvacet talířů, ale dříve nebyly. Takže to dala do mísy, nalila tam mléko, a to se jedlo. Tak to byly Vánoce. Ale Romové slavili Vánoce tak, že hráli. Vrátili se z vesnice a pak hráli doma i dva dny, to bylo normální. Už od Mikuláše a celé Vánoce se pila pálenka. Pálili jsme ji z chlebového kvasu. Chodilo se vinšovat gádžům, přáli jsme jim dobré zdraví a modlili jsme se k Bohorodičce. Pamatuji si to jako dnes. Chodívaly jsme jak my děti, tak i ženské po celé vesnici. Někdy jsme dostali černý chléb – maminka to střádala do takového kusu látky, který pak zavázala a dala si ho na záda, a do toho nám gádžové dávali chleba nebo makový či povidlový koláč. Gádžům se přálo zdraví a dlouhá léta, ať jim vzkvétá hospodářství, ať neuhynou zvířata. Romové takto vinšovali už odedávna, takže věděli, co mají gádžům přát. Elektřina tehdy nebyla. Svítilo se tak, že se vzala brambora, udělala se do ní díra, pak se omotalo dřívko nebo sirka hadrem, to se dalo do brambory a zalilo sádlem. A pak se to zapálilo. Ani jsme nevěděli, co to je elektřina. To až pár let po válce, když se začaly zase stavět domy, tak začali rozvádět i elektřinu. Ale jen těm, co měli zděné domy. Do chatrčí se elektřina nezaváděla ze strachu, že by mohly shořet, protože byly ze dřeva. Takhle jsem žili, bez elektřiny, bez všeho. Později ale můj otec postavil velký dům, podařilo se mu vydělat peníze, jak chodili hrát a do práce. Později měli všichni Romové postavené domy a v nich už i elektřinu.

Když mi bylo mi devatenáct, šel jsem na vojnu. Bylo to v padesátém šestém roce. To už jsem byl ženatý s první manželkou. Měli jsme spolu tři děti. Narukoval jsem do Olomouce. Byl jsem tam dva roky. Když jsem přijel z vojny na dovolenou, zapálil jsem si u kamaráda cigaretu. Když to viděl můj tatínek, ať mu dá Pán Bůh lehkou zem, vrazil mi facku. Dal mi takovou ránu, až se mi z nosu spustila krev. Nemohl vidět, že kouřím. Zbývaly mi tři měsíce do konce vojny, tak jsem podepsal smlouvu, že nastoupím na šachtu. Tehdy mi řekli, že když to podepíšu, budu moc jít z vojny dřív. Upsal jsem se tenkrát na jeden rok. Nastoupil jsem do dolu přímo v Ostravě, v OKD. Pracoval jsem na stěně, která měla šedesát centimetrů. Při ražení jsme se tam celá parta plazili po zádech nebo po břiše. Razili jsme dvacet pět, třicet až čtyřicet metrů. Uhlí potom nabíral stroj a co zbylo, jsme museli nabírat lopatou na pás. Tam se mi stalo, že došlo k nehodě na šachtě a zavalilo nás to. Ne jenom mě, bylo nás víc.  Naštěstí nás odtamtud dostali. Byl jsem pak více jak pět měsíců v nemocnici. Byl jsem celý zasádrovaný, měl jsem polámaná žebra a nohy.

Pak jsem se vrátil domů na Slovensko a začal jsem dělat zedníka. To jsem pak dělal řadu let. Dělal jsem koupelny, záchody a podobné věci, co se naskytly. Vydělal jsem si. Pracoval jsem, ale taky jsem byl muzikant. Hrál jsem v kapele a zase jsem se přestěhoval i s rodinou do Česka. Bydleli jsme nejprve v Brně. Kdysi jsme hrávali i tady v Praze v Kolibě. Chodili tam hrát i Bagárovci, nevím, jestli je znáte. To jsou také dobří muzikanti. Taky tam hrával pan Fečo z Prahy, s ním jsem také hrával. Ale hrát jsem chodil jen občas, protože jsem měl pořád hodně práce. Zedničinou jsem si slušně vydělával. Moje žena pracovala v obchodě u pokladny, byla vyučená prodavačka. Měli jsme pěkný život, ale člověk byl mladý.

Není nad to, když má člověk dobrou ženu. A ona opravdu byla skvělá, čistotná jak sklo, opravdu úžasnou ženu jsem měl. Byla asi o deset let mladší než já. Nedovolila mi třeba ani vyndat talíř nebo lžíci. Hned se zlobila. To musela všechno ona sama. Přestože pracovala stejně tak jako já, když přišla domů, byla vzhůru třeba do deseti hodin, dokud si doma všechno neuklidila. Až pak šla spát. A ráno to samé. Vstala o hodinu dřív, uklidila, co bylo třeba, a až pak šla do práce. Byla úžasná. Jenže zemřela mladá. Po její smrti jsem se odstěhoval do Prahy. A tady jsem pak už zůstal.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 20. 12. 2017 v Praze. Pan Harvan nedlouho po natočení rozhovoru zemřel.